Otevřela okno. Sice jí to kouření v bytě
toleroval, ale nechtěla, aby to tam čpělo cigaretami až moc. Vyfoukla obláček
dýmu a zadívala se ven. Kolem lamp poletoval sníh. V dálce Zvon
z Mikuláše odbíjel celou. Ulice byla vymetená. Jak by ne, ve čtyři ráno už
se snad ani nikdo nepotácel domů z baru. Střechy domů se v téhle
části města na zadání historiků povinně červenaly. Úzké uličky tak tak pojímaly
množství turistů. Vlastně se divila, že je tu nikdo nikdy neobjevil. Holt pod
svícnem…
Tam venku, tam to je úplně jiný svět. Tam je on zadaný
a ona nezávislá a sebevědomá, co si nikoho jen tak nepustí k tělu. Tam on
shlíží každý den z obrazovek a ona dusí kolegy na poradách. Tady, tady se
venkovní slupky svlíkají už s kabátem u dveří. Zůstává jen čisto čistá
nahota, touha a sny. A vlastní verze pravdy. Té, co je milosrdnější v
tomhle okamžiku.
Občas jí z toho trochu třeští hlava a nemůže se
nadechnout. V tomhle poloprázdném bytě, skoro nic tu není. On ho používá
jen na přespávání, aby nemusel dojíždět. Skoro nic tu není, jen postel, věšák
na šaty, neosobní pohovka z ikey, kterou má v obývácích půl Prahy a
majitelem vybavená minikuchyň. Přesto tady toho odžila, jak kdyby projela kus
světa.
Vlastně o tom nikdy pořádně nemluvili. Na tomhle
ostrůvku svobody se bylo na rozdíl od světa venku bez analýz, charakteristik a
přesných popisů. Nikdy nepřemýšlela nad tím, co vlastně jsou. Tak nějak bylo
důležitější, že byli teď a tady. Přítomní v okamžiku, vzájemně se
prostupující někam dál, než nahotou k sobě. Bylo to jejich a bylo to
výjimečné. Nebo tomu alespoň potřebovala věřit. Věřit, že nežije stokrát omleté
klišé, kterého jsou plné seriály pro stárnoucí mámy od rodin.
Půvab ostrůvků svobody je v tom, že se nedají
přenášet do reality všedních dní. Vlastně si nedovedla představit, jak ho vede
k rodičům na oběd, představuje kamarádkám, nebo jak jí vaří čaj, když má
chřipku. Společensky by to bylo až příliš výbušné. V rámci svých postavení
si to nemohli dovolit ani jeden. A taky se bála, že v denní rutině by
zmizel ten nádech nevšednosti, existence mezi světy, prostě by ten pustý ostrov
objevila civilizace a zničila by ho.
Takže co bude dál? Budoucnost byla něco, co bylo na
ostrově tabu. Nebo spíš, žádná nebyla. Alespoň pro ně dva ne. Usilovně se na to
snažila nemyslet.
Vyšel ze sprchy.
„Zajíci, co blbneš u toho okna, nastydneš!“
Došel až k ní, okno zavřel, zamotal jí
k sobě do ručníku a políbil jí za ucho. Byla úplně studená a ztuhlá. Jako
kdyby u toho okna zmrzla.
Tak dnes ještě ne, dneska mu to ještě neřekne.