Příspěvky

Kam na dovolenou, když už na jedné jste

Obrázek
Jo, myslím tím tu rodičovskou. Takže vlastně žádná dovolená nehrozí, ale i tak člověk občas rád vypadne i s ratolestmi mimo město, někam do lesa. My jsme se letos rozhodli pro Adršpach a neprohloupili jsme. Ke hranicím! Zdoňov je konec světa na polské hranici, jehož název si nezapamatuju do smrti. Tímto se všem místním omlouvám. Kdysi celkem velké město Merkelsdorf (v roce 1930 kolem 1 500 obyvatel), má teď něco kolem 150 místňáků.

Je tam ale boží klid, lesy a hlavně Kovářova kobyla. Stavení, ve kterém kdysi opravdu byla kovárna a kde nyní pronajímají apartmány a vedou vynikající lokální restauraci. S mužem jsme ji překřtili na Café Fara severu.

Bydlení tam bylo taky moc fajn. Prostorný přízemní apartmán měl dokonce i krbovky a venku hromadu polen k volnému odebrání, takže děti s tatínkem i štípaly dřevo. Před domem bylo i dětské hřiště s pískovištěm (moje ranní spása). Horolezci, horolezkyně, horolezčata… Ze Zdoňova je to kousek do Adršpašských i Teplických skal. Nebo ke kapličce …

Drážní lozhlas

„Vážení cestující. Omlouváme se za zpoždění osobního vlaku číslo dvacet šedesát osm, ze směru Dobříš, Vrané nad Vltavou. Společnosti České dráhy. Vlak bude mít patnáct minut zpoždění. Zpoždění vzniklo vinou zásahu Policie České republiky.“ Tak určitě. Pomyslel si drážní rozhlas jen co dohlásil hlášení. Nebyl dnešní. Podobná výmluva většinou znamenala, že se strojvedoucí zapovídal s některou z průvodčích a zapomněl na čas. Platilo to hlavně u osobáku dvacet šedesát osm, dennodenně měl ten vlak průšvih a čtvrt hodinky ještě nebylo ani tak moc. Z tichého mručení vytrhla rozhlas nutnost ohlásit příjezd rychlíku z Českých Budějovic. Řekl to jak nejvíce strojeně mohl. Sedaly na něj totiž chmury. Poslední dobou čím dál větší. Visel pod střechou Vršovického nádraží přes padesát let, sledoval a hlásil vlaky, které přijížděly a odjížděly a sám neviděl dál než do Nuslí. Rozhodl se, že hlásit přestane. Třeba ho pak odmontují a alespoň jednou v životě se taky někam sveze. Ano! A rázně zachraptěl. „Hel…

Rodič či nerodič?

Obrázek
V týdnu jsem chytila na České televizi dokument Jany Počtové Nerodič o variabilních formách rodičovství. Doporučuji. Dejte si ho. Je to zajímavý vhled do různých druhů rodin. Režisérka film uzavírá s tím, že teď už se nebojí mít děti. No…

Čím víc maminek, tím víc tatínků? Jsem daleka toho komukoliv říkat, jak má žít, nebo snad kázat o tom, co je správné. Velmi zajímavé ale je, že i když se rodiče snaží o nějakou jinou formu rodiny, než je ta „tradiční“, děti mají stejně přirozenou tendenci k té tradiční tíhnout. Chlapeček, vychovávaný lesbickým párem na kameru říká, že mu chybí táta. Abychom si rozuměli, nemám vůbec nic proti lesbám a vůbec nic proti tomu, aby měly děti. Ať už svoje, nebo adoptované. (Stokrát líp bude miminku u lesby/gaye, než v kojeňáku). Evidentně by bylo ale fajn nesnažit se „očůrávat“ přírodu a pokud se otec zajímá, měl by mít šanci fungovat jako otec. Stejně tak v případě dvou homosexuálů pak matka. Protože holt ještě pořád jsou holky maminkama a kluci tátama. Jiný c…

Čarodějnice a jiné učitelky z naší školky

Obrázek
V tomhle týdnu měla moje dcera jedno velké poprvé. Ve dvou a tři čtvrtě roce se šla poprvé podívat do školky. Nějak jsem pojala podezření, že dvě dopoledne týdně v soukromé školce, kde se hodně maluje, tancuje a cvičí plus častější pobyt v dětském kolektivu by jí mohl prospět. Na doporučení vedení školky jsem s ní první dopoledne zůstala celou dobu tam. Naštěstí. Byla jsem totiž díky tomu svědkem toho, jak se jedna paní učitelka chová k ostatním dětem. Že třeba nemá problém plácnout dítě přes ruku.


Vrcholem ovšem bylo držení jednoho chlapečka násilím na nočníku. I přes jeho usedavý pláč. Argumentovala při tom, že: „Až se jí tam počůrá, tak ona to určitě uklízet nebude.“ Pro představu, bylo to zařízení „jesličkového typu“, tedy děti kolem dvou let v počtu šest na dvě učitelky. Asi nemusím říkat, že jsem sebrala dítě a šly jsme domů. Ze školky sešlo, zas tolik střet s realitou moje ani ne tříletá dcera fakt nepotřebuje. Miluj povolání své Zvláštní je, že nějakou takovou podobnou bábu j…

Na fesťáku pro mámy

Obrázek
Dneska to bude kapku reportážní. Včera se v Holešovicích konal Mamafest.
Je mi jasné, co všechno se Vám při vyslovení toho názvu vybaví, ale v reálu se sešla asi stovka  holek, které mají malé děti a i tak se snaží pracovat.


Celá konference se zaměřovala na to, jak se na rodičovské zastavit, nadechnout a rozmyslet si, co vlastně chci dál dělat. No a pak taky na to, jak to udělat.
Bohužel jsem kvůli povinnostem stihla jen dopolední program a mrzelo mne, že jsem neslyšela mluvit Pavlu Dandovou a Terezu Veselou, ale i dopolední blok stál za to.
Zora Arazímová (spolu s jejím končíčím zápalem plic – klobouček, že to dala) mluvila o praktických věcech z pohledu personalisty a freelancera. A mě konečně někdo vysvětlil, že mluvit na pohovoru v druhé větě o dětech není cool. Díky!
Jana Hejnicová si to s manželem prohodila a šla do práce. (Fandím!) Největší dík má u mě za tenhle slide:
Nebyla to pro mne úplně novinka, ale spíš potvrzení věcí, které jsem si myslela už dlouho. Což vždycky potěš…

Když jsem v koncích

Obrázek
Občas jsem v koncích. Docházejí mi síly, vlhčený ubrousky, čistý trička, ovocný kapsičky na svačinu a dobrá nálada. Ale humor, ten nikdy dojít nesmí.

Humor je zásadní věc a pro matku obzvlášť. Dojde-li Vám humor, pak jste se vydali na cestu do Bohnic. Nebo možná nevydali, ale s jistotou tam skončíte.


Mateřský humor je specifický. Bývá dost drsný. Nematkám většinou nepřipadá vtipný, spíš nechutný. Matky konejší připomenutím, že v tom prostě nejsou samy.

Že vřeštící dítě, zmítající se na podlaze přesně v místě, kudy v obchodě chodí nejvíc lidí, mají i jiné matky.  Že některé to dokonce mají i horší  (hurá!). 

 V temných chvílích tedy sahám ke svým osvědčeným zdrojům humoru, který léčí. Aspoň do momentu, než za mnou v pyžamu vleze syn do sprchy, nebo dcera cokoliv rozleje a v dobrém úmyslu a snaze to utřít, to ještě více rozpatlá po pokoji.

Moje osvědčené zdroje
Mojí oblíbenou kreslířkou mama vtipů je Francouzka Nathalie Jomard. Výcuc její tvorby přeložený do angličtiny najdete třeba tad…

Když nejste zrovna „paci, paci“ máma

Obrázek
Mít děti je super. To bezpochyby. Být s nimi 24 hodin denně v kuse tři roky doma (nebo kdekoliv jinde), je už trošku „čelendž“. Nemluvě o pocitu sociálního vyloučení.
V kavárnách pro dospělé už Vás chtít nebudou  a pro vlastní duševní zdraví tam nebudete chtít chodit s dětmi Vy. Nejsem ale typ, který by si užíval mateřská centra a společná cvičení, tak jsem hledala jiné cesty, jak potkat lidi. Pokusím se je přiblížit v časové ose od narození prvního dítěte.


Máme miminko!
S mrňavým miminem, které neustále spí (když máte štěstí) se dá dělat prakticky cokoliv, pokud se naučíte používat šátek. Kdybych to já bývala věděla!
Na to jsem přišla ale až se synem. Takže s dcerou v kočárku jsem kroužila denně Havlíčkovými sady a brzy jsem si všimla, že Kavárna Pavilon Grébovka má skleněné stěny.
Praxe tedy vypadala následovně: uspat dítě v kočáru, odstavit ke skleněné stěně a z druhé strany si v teple dát kafe. Na miminko jsem perfektně viděla. Kavárna je navíc baby friendly. Nemají problém ohřát…