Karmelitská 1

Otevřela okno. Sice jí to kouření v bytě toleroval, ale nechtěla, aby to tam čpělo cigaretami až moc. Vyfoukla obláček dýmu a zadívala se ven. Kolem lamp poletoval sníh. V dálce Zvon z Mikuláše odbíjel celou. Ulice byla vymetená. Jak by ne, ve čtyři ráno už se snad ani nikdo nepotácel domů z baru. Střechy domů se v téhle části města na zadání historiků povinně červenaly. Úzké uličky tak tak pojímaly množství turistů. Vlastně se divila, že je tu nikdo nikdy neobjevil. Holt pod svícnem…

Tam venku, tam to je úplně jiný svět. Tam je on zadaný a ona nezávislá a sebevědomá, co si nikoho jen tak nepustí k tělu. Tam on shlíží každý den z obrazovek a ona dusí kolegy na poradách. Tady, tady se venkovní slupky svlíkají už s kabátem u dveří. Zůstává jen čisto čistá nahota, touha a sny. A vlastní verze pravdy. Té, co je milosrdnější v  tomhle okamžiku.

Občas jí z toho trochu třeští hlava a nemůže se nadechnout. V tomhle poloprázdném bytě, skoro nic tu není. On ho používá jen na přespávání, aby nemusel dojíždět. Skoro nic tu není, jen postel, věšák na šaty, neosobní pohovka z ikey, kterou má v obývácích půl Prahy a majitelem vybavená minikuchyň. Přesto tady toho odžila, jak kdyby projela kus světa.

Vlastně o tom nikdy pořádně nemluvili. Na tomhle ostrůvku svobody se bylo na rozdíl od světa venku bez analýz, charakteristik a přesných popisů. Nikdy nepřemýšlela nad tím, co vlastně jsou. Tak nějak bylo důležitější, že byli teď a tady. Přítomní v okamžiku, vzájemně se prostupující někam dál, než nahotou k sobě. Bylo to jejich a bylo to výjimečné. Nebo tomu alespoň potřebovala věřit. Věřit, že nežije stokrát omleté klišé, kterého jsou plné seriály pro stárnoucí mámy od rodin.

Půvab ostrůvků svobody je v tom, že se nedají přenášet do reality všedních dní. Vlastně si nedovedla představit, jak ho vede k rodičům na oběd, představuje kamarádkám, nebo jak jí vaří čaj, když má chřipku. Společensky by to bylo až příliš výbušné. V rámci svých postavení si to nemohli dovolit ani jeden. A taky se bála, že v denní rutině by zmizel ten nádech nevšednosti, existence mezi světy, prostě by ten pustý ostrov objevila civilizace a zničila by ho.

Takže co bude dál? Budoucnost byla něco, co bylo na ostrově tabu. Nebo spíš, žádná nebyla. Alespoň pro ně dva ne. Usilovně se na to snažila nemyslet.

Vyšel ze sprchy.

„Zajíci, co blbneš u toho okna, nastydneš!“

Došel až k ní, okno zavřel, zamotal jí k sobě do ručníku a políbil jí za ucho. Byla úplně studená a ztuhlá. Jako kdyby u toho okna zmrzla.

Tak dnes ještě ne, dneska mu to ještě neřekne.

Kam na dovolenou, když už na jedné jste

Jo, myslím tím tu rodičovskou. Takže vlastně žádná dovolená nehrozí, ale i tak člověk občas rád vypadne i s ratolestmi mimo město, někam do lesa. My jsme se letos rozhodli pro Adršpach a neprohloupili jsme.

Ke hranicím!

Zdoňov je konec světa na polské hranici, jehož název si nezapamatuju do smrti. Tímto se všem místním omlouvám. Kdysi celkem velké město Merkelsdorf (v roce 1930 kolem 1 500 obyvatel), má teď něco kolem 150 místňáků.

Je tam ale boží klid, lesy a hlavně Kovářova kobyla. Stavení, ve kterém kdysi opravdu byla kovárna a kde nyní pronajímají apartmány a vedou vynikající lokální restauraci. S mužem jsme ji překřtili na Café Fara severu.

Bydlení tam bylo taky moc fajn. Prostorný přízemní apartmán měl dokonce i krbovky a venku hromadu polen k volnému odebrání, takže děti s tatínkem i štípaly dřevo. Před domem bylo i dětské hřiště s pískovištěm (moje ranní spása).

Horolezci, horolezkyně, horolezčata…

Ze Zdoňova je to kousek do Adršpašských i Teplických skal. Nebo ke kapličce sv. Jana Nepomuckého v Hrnčířském údolí.

Co se týče skal, do Adršpašských lze vzít i na zkrácenou procházku kočárek, do Teplických nedoporučuji. My obě děti celou dovolenou nosili na zádech. Bylo to praktičtější, než tahat s sebou kočárek (i když zad mého muže se radši neptejte).

Přímo v Adršpachu stojí za návštěvu Kalírna. Hospoda zjevně sloužící jako meeting point všech horolezců vaří ledasco, od denního menu po pizzu, vše co jsme zkusili bylo ale vynikající. Jako velké plus se ukázaly prolejzačky s pískovištěm na zahradě za domem. A tibetská vlajka ve štítu taky potěšila 😊

„No a jak dělá slepička?“

V půlce pobytu nám došla vajíčka. Otevřený obchod byl daleko, pak jsme ale dostali spásný nápad a vyrazili nakoupit na ekofarmu, odkud berou v Kovářově kobyle maso. Na ekofarmě Bošina, si totiž můžete nejen s dětmi prohlídnout skoro všechna domácí zvířata a následně si od slepiček koupit vajíčka, ale dají vám i hamburger k obědu, nebo domácí buchtu s kafem. My tam vykoupili mléčné výrobky a hovězí maso i klobásky.

Vrátili jsme se do Prahy nadšení, že jsme zase objevili místa, kam se budeme rádi vracet, a že dobrých domácích podniků, ať už hospod, nebo farem, je zas o trochu víc. Naše děti se pak vrátily hlavně s horečkou. No co, člověk nemůže mít pořád všechno.

Drážní lozhlas

„Vážení cestující. Omlouváme se za zpoždění osobního vlaku číslo dvacet šedesát osm, ze směru Dobříš, Vrané nad Vltavou. Společnosti České dráhy. Vlak bude mít patnáct minut zpoždění. Zpoždění vzniklo vinou zásahu Policie České republiky.“

Tak určitě. Pomyslel si drážní rozhlas jen co dohlásil hlášení. Nebyl dnešní. Podobná výmluva většinou znamenala, že se strojvedoucí zapovídal s některou z průvodčích a zapomněl na čas.

Platilo to hlavně u osobáku dvacet šedesát osm, dennodenně měl ten vlak průšvih a čtvrt hodinky ještě nebylo ani tak moc.

Z tichého mručení vytrhla rozhlas nutnost ohlásit příjezd rychlíku z Českých Budějovic. Řekl to jak nejvíce strojeně mohl. Sedaly na něj totiž chmury. Poslední dobou čím dál větší. Visel pod střechou Vršovického nádraží přes padesát let, sledoval a hlásil vlaky, které přijížděly a odjížděly a sám neviděl dál než do Nuslí.

Rozhodl se, že hlásit přestane. Třeba ho pak odmontují a alespoň jednou v životě se taky někam sveze. Ano! A rázně zachraptěl.

„Hele lozhlase! Já tě slyšim!“ ozvalo se odněkud zezdola.

Dole seděla na odrážedle culíkatá holčička a velkýma modrýma očkama rozhlas pozorovala. Rozhlas si jí pomatoval, chodila se sem na vláčky koukat často. Nikdy ale do žádného nenastoupila. Stejně jako on.

„To plece nemůžeš, nechat se odmontovat. Kdo by hlásil, ktelý vlak zrovna přijede?“

„Ale jdi,“ utrousil rozhlas. „On by se někdo našel. Ale proč ty nikdy nikam nejedeš?“

„Nemůžu, bráška je na cestování vlakem ještě moc malý, říkala maminka. Plý bychom se do vagónu s kočárkem nevešli. Ale jet vlakem bych moc chtěla. Víš co? Slibuju, že až vyrostu, vezmu tě na výlet po celém světě. Do té doby tu ale musíš poctivě hlásit.“

Rozhlas to dojalo, ještě nikdy na něj nikdo tak hezky nemyslel „Tak dobře, tak já ještě počkám.“.

O osmnáct let později se na Vršovickém nádraží poprvé po sedmdesáti letech porouchal rozhlas.

Chvíli potom nastoupila do rychlíku na Vídeň mladá blondýnka s velkou neforemnou taškou.

Rodič či nerodič?

V týdnu jsem chytila na České televizi dokument Jany Počtové Nerodič o variabilních formách rodičovství. Doporučuji. Dejte si ho. Je to zajímavý vhled do různých druhů rodin.

Režisérka film uzavírá s tím, že teď už se nebojí mít děti. No…

Čím víc maminek, tím víc tatínků?

Jsem daleka toho komukoliv říkat, jak má žít, nebo snad kázat o tom, co je správné.

Velmi zajímavé ale je, že i když se rodiče snaží o nějakou jinou formu rodiny, než je ta „tradiční“, děti mají stejně přirozenou tendenci k té tradiční tíhnout.

Chlapeček, vychovávaný lesbickým párem na kameru říká, že mu chybí táta. Abychom si rozuměli, nemám vůbec nic proti lesbám a vůbec nic proti tomu, aby měly děti. Ať už svoje, nebo adoptované. (Stokrát líp bude miminku u lesby/gaye, než v kojeňáku).

Evidentně by bylo ale fajn nesnažit se „očůrávat“ přírodu a pokud se otec zajímá, měl by mít šanci fungovat jako otec. Stejně tak v případě dvou homosexuálů pak matka. Protože holt ještě pořád jsou holky maminkama a kluci tátama.

Jiný chlapeček z patchworkové rodiny zase přiznává, že i po těch letech, co maminka a tatínek spolu nežijí a i když se hádali, by byl radši, kdyby byli spolu. Což mírně boří otřepané: Zůstávat spolu kvůli dětem je blbost.

Bez dětí

Díky páru, který nechce mít děti, jsem si paradoxně mnohem víc uvědomila, jak super je děti mít.

Dítě je „trvalá hodnota“, která (dáli pán Bůh) přetrvá už napořád, co budete na světě. Proto, aby člověk rodičovskou roli zvládl, musí definitivně dospět, umět se postarat nejen o sebe, ale i o někoho druhého.

A to překvapivě napořád. Tohle byla třeba věc, na kterou jsem si s prvním dítětem obtížněji zvykala. Že to není projekt a že o víkendu nemám volno.

Zároveň přílivem důležitějších rozhodnutí (jako třeba co dělat, když roční batole celou noc prozvrací / má čtyřicítku horečku/ praští se do hlavy) přestane řešit ty v tuto chvíli již nedůležitě vypadající otázky, kterými se před tím zaobíral často.

A ta příroda, ta se opravdu nedá moc oblafnout. Jsme na děti naprogramované, aspoň většina z nás bab. Když nejsou, zaplňujeme volný čas workoholismem, keramikou, malováním, jógou, alkoholem, nebo patologickými vztahy s jinými jedinci.

Ano, mít děti je šichta jako blázen, ale krásná. Myslím, že nikdo mě už nikdy nebude mít tak rád, jako moje děti. A já je.

Čarodějnice a jiné učitelky z naší školky

V tomhle týdnu měla moje dcera jedno velké poprvé. Ve dvou a tři čtvrtě roce se šla poprvé podívat do školky. Nějak jsem pojala podezření, že dvě dopoledne týdně v soukromé školce, kde se hodně maluje, tancuje a cvičí plus častější pobyt v dětském kolektivu by jí mohl prospět.

Na doporučení vedení školky jsem s ní první dopoledne zůstala celou dobu tam. Naštěstí. Byla jsem totiž díky tomu svědkem toho, jak se jedna paní učitelka chová k ostatním dětem. Že třeba nemá problém plácnout dítě přes ruku.

Vrcholem ovšem bylo držení jednoho chlapečka násilím na nočníku. I přes jeho usedavý pláč. Argumentovala při tom, že: „Až se jí tam počůrá, tak ona to určitě uklízet nebude.“ Pro představu, bylo to zařízení „jesličkového typu“, tedy děti kolem dvou let v počtu šest na dvě učitelky.

Asi nemusím říkat, že jsem sebrala dítě a šly jsme domů. Ze školky sešlo, zas tolik střet s realitou moje ani ne tříletá dcera fakt nepotřebuje.

Miluj povolání své

Zvláštní je, že nějakou takovou podobnou bábu jsme měli během své školkové/školní éry asi všichni. Já si na tu svoji živě pomatuji. Nakonec ji načapali v Konzumu, jak krade čokolády.

Nicméně, jak je možný, že mateřské školství u nás přitahuje osoby, o kterých by se na první dobrou dalo říct, že nemají rády děti? Dílem to bude asi špatným finančním ohodnocením, dílem se to dá přičíst pracovnímu vyhoření. Podobné typy učitelek totiž většinou bývají starší paní.

Nenechte si to líbit

Ať tak či onak, pojďme s tím něco dělat, než s tím začne něco (a jestli vůbec začne) dělat stát. Nenechme si nevhodné chování učitelek v jeslích a školkách líbit. Ozvěte se, přesuňte dítě do jiného zařízení.

Častá věta Tak holt to vydržíš. už je snad minulostí, stejně jako doba, ve které se odehrává Hřebejkův film Učitelka (mimochodem doporučuji).

Pokud necháte cizí lidi, aby špatně zacházeli s vašimi dětmi, pak se asi ani neozvete, když vám číšník přinese špatné jídlo v restauraci, nebo když třeba premiér nebude respektovat ústavu.

Tak holt to vydržíme. A nic, lautr nic se tu na dalších dvacet let nezmění.

PS: Je mi jasné, že ve velké části předškolních zařízení se k dětem chovají skvěle a ani dvouleťáci tam nebrečí a nevolají maminku. Klobouk dolů před všemi učitelkami, které svou práci zvládají. Lehká opravdu není a to mají v rukách budoucnost národa…

Na fesťáku pro mámy

Dneska to bude kapku reportážní. Včera se v Holešovicích konal Mamafest.

Je mi jasné, co všechno se Vám při vyslovení toho názvu vybaví, ale v reálu se sešla asi stovka  holek, které mají malé děti a i tak se snaží pracovat.

Celá konference se zaměřovala na to, jak se na rodičovské zastavit, nadechnout a rozmyslet si, co vlastně chci dál dělat. No a pak taky na to, jak to udělat.

Bohužel jsem kvůli povinnostem stihla jen dopolední program a mrzelo mne, že jsem neslyšela mluvit Pavlu Dandovou a Terezu Veselou, ale i dopolední blok stál za to.

Zora Arazímová (spolu s jejím končíčím zápalem plic – klobouček, že to dala) mluvila o praktických věcech z pohledu personalisty a freelancera. A mě konečně někdo vysvětlil, že mluvit na pohovoru v druhé větě o dětech není cool. Díky!

Jana Hejnicová si to s manželem prohodila a šla do práce. (Fandím!) Největší dík má u mě za tenhle slide:

Nebyla to pro mne úplně novinka, ale spíš potvrzení věcí, které jsem si myslela už dlouho. Což vždycky potěší. Mateřská ani rodičovská prostě nemusí a nemá být jen o utírání prdelek (jakkoliv je milujete) a vaření přesnídávek. 

Miriam Vránová o tom možná ani neví, ale takhle zábavnou přednášku, jako byla ta její o networkingu, jsem už dlouho nezažila. Kromě návodu, jak si tvořit kontakty ale vyzdvihla i jiné téma. A to, že obecně mámy na mateřské mají tendenci se podceňovat a dělat by to neměly. Protože každá z nás je v něčem dobrá. Minimálně v řízení týmu o dvou a více lidech 😊.

Během dopoledne se mi podařilo dobít baterky jako už dlouho ne. Nejspíš bude něco na tom předávání energie od přednášejícího k publiku pravda. Anebo tam měli výjimečně fungující kafe.

Akce tohohle typu by si ale určitě zasloužila dvě věci udělat jinak i případně za cenu zvýšení vstupného. Lépe označit místo konání (projít do dvora k sálu byla menší bojovka nejen pro mne) a catering v jiné místnosti, než se přednáší.

Jinak ale doufám, že za rok Mamafest bude zas. Šla bych totiž moc ráda, snad už na celý den.

Když jsem v koncích

Občas jsem v koncích. Docházejí mi síly, vlhčený ubrousky, čistý trička, ovocný kapsičky na svačinu a dobrá nálada. Ale humor, ten nikdy dojít nesmí.

Humor je zásadní věc a pro matku obzvlášť. Dojde-li Vám humor, pak jste se vydali na cestu do Bohnic. Nebo možná nevydali, ale s jistotou tam skončíte.

Mateřský humor je specifický. Bývá dost drsný. Nematkám většinou nepřipadá vtipný, spíš nechutný. Matky konejší připomenutím, že v tom prostě nejsou samy.

Že vřeštící dítě, zmítající se na podlaze přesně v místě, kudy v obchodě chodí nejvíc lidí, mají i jiné matky.  Že některé to dokonce mají i horší  (hurá!). 

 V temných chvílích tedy sahám ke svým osvědčeným zdrojům humoru, který léčí. Aspoň do momentu, než za mnou v pyžamu vleze syn do sprchy, nebo dcera cokoliv rozleje a v dobrém úmyslu a snaze to utřít, to ještě více rozpatlá po pokoji.

Moje osvědčené zdroje

Mojí oblíbenou kreslířkou mama vtipů je Francouzka Nathalie Jomard. Výcuc její tvorby přeložený do angličtiny najdete třeba tady.

Ovšem zásadní pro mne zůstane vystoupení Ester Kočičkové „O dětech“. Mrkněte na video.

V zahraničí pak boří sledovanost youtube Michael McIntyre se svým výstupem „Co lidi, kteří nemají děti, nevědí“. Pokud vládnete angličtinou, určitě si ho pusťte.

Největší drsňačkou ale zůstává stand up komička Maryellen Hooper. Její stand upy stojí za to. Jsou ale opravdu jen pro mámy. Historky o zvracení dětí by mohly teprve budoucí rodiče odradit 😊 Bod má u mě i za to, že děti adoptovala a veřejně o tom mluví, tedy děti to vědí a nedělá se z toho drama.

Tak to jsou moje tipy jak si dodat humoru když Vám ubývá. Přeju pevný nervy a hodně veselých chvil, budete je potřebovat nejen v mateřství.

Máte nějaké svoje oblíbené mateřské humory? Podělte se v diskusi!