Ukaž prsa!

Včera, jako každý rok, byl den proti rakovině, nebo jak se to jmenuje, prostě na ulicích se vynořili lidi se žlutýma kytičkama na klopách, tak jsem si taky jednu pořídila. Usměvavá slečna mi ke kytičce věnovala i letáček o rakovině prsu. Tak alespoň v nějakém kontextu (byť ne zcela šťastném) jsme se už naučili ve veřejném prostoru mluvit o prsou i jinak, než když jsou v push-upce. Díky, Anno.

zdroj: Agent Provocateur


Když se mi narodila dcera, došla jsem k převratnému zjištění k čemu že ty prsa opravdu slouží.  V porodnici se smyla veškerá míra intimity a moje šestky postupně vidělo celé oddělení, včetně mladých doktorů. Bylo mi to jedno. Dcera se odmítala přisát a to mi jako jediný v tu chvíli jedno nebylo.

Následujících pár měsíců jsem prokojila. Tedy logicky jsem musela kojit i mimo domov, protože další dvě varianty byly buď nehnout se z domu, nebo kojenec řvoucí hlady a oboje je dost na palici. Venkovní svět ale není na ňadra poskytující potravu připravený. Byla jsem svědkem toho, jak na kojící kamarádku na lavičce mlsně zíral celou dobu zedník sedící opodál. Pohoršené pohledy starších dam nebyly výjimkou.

O dva roky později se synem to bylo ještě komičtější. Většinou jsem potřebovala kojit na pískovišti (s dvěma dětma pod dva roky se nikam jinam jít nedá). V do té doby čistě feministickém prostředí se s rozepnutím mojí kojící podprsenky vždycky zjevil tatínek nebo dědeček. A sednul si naproti mě. U kojení druhorozeného dítěte je navíc mrzuté, že se nemůžete otočit. Většinou totiž honíte alespoň pohledem po hřišti to prvorozené a modlíte se, aby se během těch dvaceti minut nezabilo.

zdroj:dailylaughter.info


Ano, ve městě, kde každý jaro zaplaví reklamní nosiče na zastávkách MHD reklama na plavky, ve společnosti, kde je normální mít výstřih až k pupíku je prostě sekundové vykouknutí bradavky (než je kojencovi narvaná do pusy) morální katastrofou. A tak se vystresovaná matka všemožně schovává a věší dítěti na hlavu plenu (zkuste sníst guláš s dekou na hlavě, jo?).

Za zmínku taky stojí teorie, že "Se ta ženská schválně ukazuje." Asi nikdy jsem nepotkala matku novorozeněte, které by šlo o to ukazovat na veřejnosti prsa (notabene když jsou cca o tři čísla větší, takže prakticky vůbec ne její).


Zkrátka  a prostě jsme se ocitli ve světě, který je zaplaven umělostí, násilím a sexem, ale přirozené životní pochody se snaží potlačovat a skrývat. Snad se to ale lepší. Důkazem mohou být třeba ty žluté kytičky.






Kdyby tohle sufražetky věděly...

Narodila jsem se ve století a v zemi, kde jsem si před zákonem se svojí lepší polovičkou naprosto rovna. Díky bohu. Ovšem, kdyby sestry sufražetky počátkem minulého století věděly, kam jejich boj povede, nevím, jestli by z toho pořád ještě byly nadšené.

Probojovaly jsme se do fáze, kdy je ve společnosti standardem, že žena pracuje. Ovšem v devadesáti procentech českých rodin je taky standardem, že doma obstarává veškeré domácí práce a péči o děti. A to sama. Muži se moc nezapojují. Ještě generace našich otců ( někteří jejich synové v tom setrvávají) dělila domácí práce na "mužské" a "ženské". Tak jasně, muž jednou za rok zatluče hřebík a žena každej den uvaří.

zdroj: wikipedia.com


Naopak, my, ženy nové generace, vychovávány našimi matkami k tomu být "hodnými holčičkami se samými jedničkami" směřujeme k sebezničení se dokonalostí. Takže naklizeno, vyžehleno a napečeno je otázkou osobní cti, která se ještě se vznikem sociálních sítí promítá i do našeho vlastního sebepíár. Fotky upečenejch koláčů a bábovek v půl dvanácté v noci nejsou výjimkou.

Myslím, že to není fér. Pokud žena přináší do domácnosti vydělané peníze stejně jako muž, měla by mít též šanci na to si večer orazit. Jinak se nám ty vrásky násobí, stárneme, ušoupeme se a dle statistik jsme v padesáti procentech vyměněny za mladší model.


A když už jsme u těch rozvodů - známý dětský psycholog Zdeněk Matějček uvádí v jedné ze svých knih výzkum, dle kterého v rodinách, kde se otcové výrazně zapojují do péče o děti, je menší riziko rozvodu.

Variantou jak vyřešit domácí práce, pokud jsou prostě nadměrně zaměstnaní oba partneři, je si na to někoho najmout. Některé mé kamarádky to udělaly. A já jím fandím. Nejenom, že se dokázaly povznést na ten hlas, který, ovšem většinou jen v jejich hlavě, říkal "jako ty to nezvládneš sama?", ale taky proto, že daly práci někomu dalšímu.









Karmelitská 1

Otevřela okno. Sice jí to kouření v bytě toleroval, ale nechtěla, aby to tam čpělo cigaretami až moc. Vyfoukla obláček dýmu a zadívala se ...