Karmelitská 1


Otevřela okno. Sice jí to kouření v bytě toleroval, ale nechtěla, aby to tam čpělo cigaretami až moc. Vyfoukla obláček dýmu a zadívala se ven. Kolem lamp poletoval sníh. V dálce Zvon z Mikuláše odbíjel celou. Ulice byla vymetená. Jak by ne, ve čtyři ráno už se snad ani nikdo nepotácel domů z baru. Střechy domů se v téhle části města na zadání historiků povinně červenaly. Úzké uličky tak tak pojímaly množství turistů. Vlastně se divila, že je tu nikdo nikdy neobjevil. Holt pod svícnem…

Tam venku, tam to je úplně jiný svět. Tam je on zadaný a ona nezávislá a sebevědomá, co si nikoho jen tak nepustí k tělu. Tam on shlíží každý den z obrazovek a ona dusí kolegy na poradách. Tady, tady se venkovní slupky svlíkají už s kabátem u dveří. Zůstává jen čisto čistá nahota, touha a sny. A vlastní verze pravdy. Té, co je milosrdnější v  tomhle okamžiku.
Občas jí z toho trochu třeští hlava a nemůže se nadechnout. V tomhle poloprázdném bytě, skoro nic tu není. On ho používá jen na přespávání, aby nemusel dojíždět. Skoro nic tu není, jen postel, věšák na šaty, neosobní pohovka z ikey, kterou má v obývácích půl Prahy a majitelem vybavená minikuchyň. Přesto tady toho odžila, jak kdyby projela kus světa.
Vlastně o tom nikdy pořádně nemluvili. Na tomhle ostrůvku svobody se bylo na rozdíl od světa venku bez analýz, charakteristik a přesných popisů. Nikdy nepřemýšlela nad tím, co vlastně jsou. Tak nějak bylo důležitější, že byli teď a tady. Přítomní v okamžiku, vzájemně se prostupující někam dál, než nahotou k sobě. Bylo to jejich a bylo to výjimečné. Nebo tomu alespoň potřebovala věřit. Věřit, že nežije stokrát omleté klišé, kterého jsou plné seriály pro stárnoucí mámy od rodin.

Půvab ostrůvků svobody je v tom, že se nedají přenášet do reality všedních dní. Vlastně si nedovedla představit, jak ho vede k rodičům na oběd, představuje kamarádkám, nebo jak jí vaří čaj, když má chřipku. Společensky by to bylo až příliš výbušné. V rámci svých postavení si to nemohli dovolit ani jeden. A taky se bála, že v denní rutině by zmizel ten nádech nevšednosti, existence mezi světy, prostě by ten pustý ostrov objevila civilizace a zničila by ho.
Takže co bude dál? Budoucnost byla něco, co bylo na ostrově tabu. Nebo spíš, žádná nebyla. Alespoň pro ně dva ne. Usilovně se na to snažila nemyslet.

Vyšel ze sprchy.

„Zajíci, co blbneš u toho okna, nastydneš!“

Došel až k ní, okno zavřel, zamotal jí k sobě do ručníku a políbil jí za ucho. Byla úplně studená a ztuhlá. Jako kdyby u toho okna zmrzla.

Tak dnes ještě ne, dneska mu to ještě neřekne.

Kam na dovolenou, když už na jedné jste


Jo, myslím tím tu rodičovskou. Takže vlastně žádná dovolená nehrozí, ale i tak člověk občas rád vypadne i s ratolestmi mimo město, někam do lesa. My jsme se letos rozhodli pro Adršpach a neprohloupili jsme.

Ke hranicím!

Zdoňov je konec světa na polské hranici, jehož název si nezapamatuju do smrti. Tímto se všem místním omlouvám. Kdysi celkem velké město Merkelsdorf (v roce 1930 kolem 1 500 obyvatel), má teď něco kolem 150 místňáků.


Je tam ale boží klid, lesy a hlavně Kovářova kobyla. Stavení, ve kterém kdysi opravdu byla kovárna a kde nyní pronajímají apartmány a vedou vynikající lokální restauraci. S mužem jsme ji překřtili na Café Fara severu.


Bydlení tam bylo taky moc fajn. Prostorný přízemní apartmán měl dokonce i krbovky a venku hromadu polen k volnému odebrání, takže děti s tatínkem i štípaly dřevo. Před domem bylo i dětské hřiště s pískovištěm (moje ranní spása).

Horolezci, horolezkyně, horolezčata…

Ze Zdoňova je to kousek do Adršpašských i Teplických skal. Nebo ke kapličce sv. Jana Nepomuckého v Hrnčířském údolí.


Co se týče skal, do Adršpašských lze vzít i na zkrácenou procházku kočárek, do Teplických nedoporučuji. My obě děti celou dovolenou nosili na zádech. Bylo to praktičtější, než tahat s sebou kočárek (i když zad mého muže se radši neptejte).


Přímo v Adršpachu stojí za návštěvu Kalírna. Hospoda zjevně sloužící jako meeting point všech horolezců vaří ledasco, od denního menu po pizzu, vše co jsme zkusili bylo ale vynikající. Jako velké plus se ukázaly prolejzačky s pískovištěm na zahradě za domem. A tibetská vlajka ve štítu taky potěšila 😊


„No a jak dělá slepička?“

V půlce pobytu nám došla vajíčka. Otevřený obchod byl daleko, pak jsme ale dostali spásný nápad a vyrazili nakoupit na ekofarmu, odkud berou v Kovářově kobyle maso. Na ekofarmě Bošina, si totiž můžete nejen s dětmi prohlídnout skoro všechna domácí zvířata a následně si od slepiček koupit vajíčka, ale dají vám i hamburger k obědu, nebo domácí buchtu s kafem. My tam vykoupili mléčné výrobky a hovězí maso i klobásky.


Vrátili jsme se do Prahy nadšení, že jsme zase objevili místa, kam se budeme rádi vracet, a že dobrých domácích podniků, ať už hospod, nebo farem, je zas o trochu víc. Naše děti se pak vrátily hlavně s horečkou. No co, člověk nemůže mít pořád všechno.

Drážní lozhlas


„Vážení cestující. Omlouváme se za zpoždění osobního vlaku číslo dvacet šedesát osm, ze směru Dobříš, Vrané nad Vltavou. Společnosti České dráhy. Vlak bude mít patnáct minut zpoždění. Zpoždění vzniklo vinou zásahu Policie České republiky.“
Tak určitě. Pomyslel si drážní rozhlas jen co dohlásil hlášení. Nebyl dnešní. Podobná výmluva většinou znamenala, že se strojvedoucí zapovídal s některou z průvodčích a zapomněl na čas.
Platilo to hlavně u osobáku dvacet šedesát osm, dennodenně měl ten vlak průšvih a čtvrt hodinky ještě nebylo ani tak moc.
Z tichého mručení vytrhla rozhlas nutnost ohlásit příjezd rychlíku z Českých Budějovic. Řekl to jak nejvíce strojeně mohl. Sedaly na něj totiž chmury. Poslední dobou čím dál větší. Visel pod střechou Vršovického nádraží přes padesát let, sledoval a hlásil vlaky, které přijížděly a odjížděly a sám neviděl dál než do Nuslí.
Rozhodl se, že hlásit přestane. Třeba ho pak odmontují a alespoň jednou v životě se taky někam sveze. Ano! A rázně zachraptěl.
„Hele lozhlase! Já tě slyšim!“ ozvalo se odněkud zezdola.
Dole seděla na odrážedle culíkatá holčička a velkýma modrýma očkama rozhlas pozorovala. Rozhlas si jí pomatoval, chodila se sem na vláčky koukat často. Nikdy ale do žádného nenastoupila. Stejně jako on.
„To plece nemůžeš, nechat se odmontovat. Kdo by hlásil, ktelý vlak zrovna přijede?“
„Ale jdi,“ utrousil rozhlas. „On by se někdo našel. Ale proč ty nikdy nikam nejedeš?“
„Nemůžu, bráška je na cestování vlakem ještě moc malý, říkala maminka. Plý bychom se do vagónu s kočárkem nevešli. Ale jet vlakem bych moc chtěla. Víš co? Slibuju, že až vyrostu, vezmu tě na výlet po celém světě. Do té doby tu ale musíš poctivě hlásit.“
Rozhlas to dojalo, ještě nikdy na něj nikdo tak hezky nemyslel „Tak dobře, tak já ještě počkám.“.
O osmnáct let později se na Vršovickém nádraží poprvé po sedmdesáti letech porouchal rozhlas.
Chvíli potom nastoupila do rychlíku na Vídeň mladá blondýnka s velkou neforemnou taškou.

Rodič či nerodič?



V týdnu jsem chytila na České televizi dokument Jany Počtové Nerodič o variabilních formách rodičovství. Doporučuji. Dejte si ho. Je to zajímavý vhled do různých druhů rodin.
Režisérka film uzavírá s tím, že teď už se nebojí mít děti. No…


Čím víc maminek, tím víc tatínků?
Jsem daleka toho komukoliv říkat, jak má žít, nebo snad kázat o tom, co je správné.
Velmi zajímavé ale je, že i když se rodiče snaží o nějakou jinou formu rodiny, než je ta „tradiční“, děti mají stejně přirozenou tendenci k té tradiční tíhnout.
Chlapeček, vychovávaný lesbickým párem na kameru říká, že mu chybí táta. Abychom si rozuměli, nemám vůbec nic proti lesbám a vůbec nic proti tomu, aby měly děti. Ať už svoje, nebo adoptované. (Stokrát líp bude miminku u lesby/gaye, než v kojeňáku).
Evidentně by bylo ale fajn nesnažit se „očůrávat“ přírodu a pokud se otec zajímá, měl by mít šanci fungovat jako otec. Stejně tak v případě dvou homosexuálů pak matka. Protože holt ještě pořád jsou holky maminkama a kluci tátama.
Jiný chlapeček z patchworkové rodiny zase přiznává, že i po těch letech, co maminka a tatínek spolu nežijí a i když se hádali, by byl radši, kdyby byli spolu. Což mírně boří otřepané: Zůstávat spolu kvůli dětem je blbost.
Bez dětí
Díky páru, který nechce mít děti, jsem si paradoxně mnohem víc uvědomila, jak super je děti mít.
Dítě je „trvalá hodnota“, která (dáli pán Bůh) přetrvá už napořád, co budete na světě. Proto, aby člověk rodičovskou roli zvládl, musí definitivně dospět, umět se postarat nejen o sebe, ale i o někoho druhého.
A to překvapivě napořád. Tohle byla třeba věc, na kterou jsem si s prvním dítětem obtížněji zvykala. Že to není projekt a že o víkendu nemám volno.
Zároveň přílivem důležitějších rozhodnutí (jako třeba co dělat, když roční batole celou noc prozvrací / má čtyřicítku horečku/ praští se do hlavy) přestane řešit ty v tuto chvíli již nedůležitě vypadající otázky, kterými se před tím zaobíral často.
A ta příroda, ta se opravdu nedá moc oblafnout. Jsme na děti naprogramované, aspoň většina z nás bab. Když nejsou, zaplňujeme volný čas workoholismem, keramikou, malováním, jógou, alkoholem, nebo patologickými vztahy s jinými jedinci.
Ano, mít děti je šichta jako blázen, ale krásná. Myslím, že nikdo mě už nikdy nebude mít tak rád, jako moje děti. A já je.

Čarodějnice a jiné učitelky z naší školky


V tomhle týdnu měla moje dcera jedno velké poprvé. Ve dvou a tři čtvrtě roce se šla poprvé podívat do školky. Nějak jsem pojala podezření, že dvě dopoledne týdně v soukromé školce, kde se hodně maluje, tancuje a cvičí plus častější pobyt v dětském kolektivu by jí mohl prospět.
Na doporučení vedení školky jsem s ní první dopoledne zůstala celou dobu tam. Naštěstí. Byla jsem totiž díky tomu svědkem toho, jak se jedna paní učitelka chová k ostatním dětem. Že třeba nemá problém plácnout dítě přes ruku.


Vrcholem ovšem bylo držení jednoho chlapečka násilím na nočníku. I přes jeho usedavý pláč. Argumentovala při tom, že: „Až se jí tam počůrá, tak ona to určitě uklízet nebude.“ Pro představu, bylo to zařízení „jesličkového typu“, tedy děti kolem dvou let v počtu šest na dvě učitelky.
Asi nemusím říkat, že jsem sebrala dítě a šly jsme domů. Ze školky sešlo, zas tolik střet s realitou moje ani ne tříletá dcera fakt nepotřebuje.
Miluj povolání své
Zvláštní je, že nějakou takovou podobnou bábu jsme měli během své školkové/školní éry asi všichni. Já si na tu svoji živě pomatuji. Nakonec ji načapali v Konzumu, jak krade čokolády.
Nicméně, jak je možný, že mateřské školství u nás přitahuje osoby, o kterých by se na první dobrou dalo říct, že nemají rády děti? Dílem to bude asi špatným finančním ohodnocením, dílem se to dá přičíst pracovnímu vyhoření. Podobné typy učitelek totiž většinou bývají starší paní.
Nenechte si to líbit
Ať tak či onak, pojďme s tím něco dělat, než s tím začne něco (a jestli vůbec začne) dělat stát. Nenechme si nevhodné chování učitelek v jeslích a školkách líbit. Ozvěte se, přesuňte dítě do jiného zařízení.
Častá věta Tak holt to vydržíš. už je snad minulostí, stejně jako doba, ve které se odehrává Hřebejkův film Učitelka (mimochodem doporučuji).
Pokud necháte cizí lidi, aby špatně zacházeli s vašimi dětmi, pak se asi ani neozvete, když vám číšník přinese špatné jídlo v restauraci, nebo když třeba premiér nebude respektovat ústavu.
Tak holt to vydržíme. A nic, lautr nic se tu na dalších dvacet let nezmění.


PS: Je mi jasné, že ve velké části předškolních zařízení se k dětem chovají skvěle a ani dvouleťáci tam nebrečí a nevolají maminku. Klobouk dolů před všemi učitelkami, které svou práci zvládají. Lehká opravdu není a to mají v rukách budoucnost národa…

Na fesťáku pro mámy


Dneska to bude kapku reportážní. Včera se v Holešovicích konal Mamafest.

Je mi jasné, co všechno se Vám při vyslovení toho názvu vybaví, ale v reálu se sešla asi stovka  holek, které mají malé děti a i tak se snaží pracovat.



Celá konference se zaměřovala na to, jak se na rodičovské zastavit, nadechnout a rozmyslet si, co vlastně chci dál dělat. No a pak taky na to, jak to udělat.

Bohužel jsem kvůli povinnostem stihla jen dopolední program a mrzelo mne, že jsem neslyšela mluvit Pavlu Dandovou a Terezu Veselou, ale i dopolední blok stál za to.

Zora Arazímová (spolu s jejím končíčím zápalem plic – klobouček, že to dala) mluvila o praktických věcech z pohledu personalisty a freelancera. A mě konečně někdo vysvětlil, že mluvit na pohovoru v druhé větě o dětech není cool. Díky!

Jana Hejnicová si to s manželem prohodila a šla do práce. (Fandím!) Největší dík má u mě za tenhle slide:

Nebyla to pro mne úplně novinka, ale spíš potvrzení věcí, které jsem si myslela už dlouho. Což vždycky potěší. Mateřská ani rodičovská prostě nemusí a nemá být jen o utírání prdelek (jakkoliv je milujete) a vaření přesnídávek. 

Miriam Vránová o tom možná ani neví, ale takhle zábavnou přednášku, jako byla ta její o networkingu, jsem už dlouho nezažila. Kromě návodu, jak si tvořit kontakty ale vyzdvihla i jiné téma. A to, že obecně mámy na mateřské mají tendenci se podceňovat a dělat by to neměly. Protože každá z nás je v něčem dobrá. Minimálně v řízení týmu o dvou a více lidech 😊.

Během dopoledne se mi podařilo dobít baterky jako už dlouho ne. Nejspíš bude něco na tom předávání energie od přednášejícího k publiku pravda. Anebo tam měli výjimečně fungující kafe.

Akce tohohle typu by si ale určitě zasloužila dvě věci udělat jinak i případně za cenu zvýšení vstupného. Lépe označit místo konání (projít do dvora k sálu byla menší bojovka nejen pro mne) a catering v jiné místnosti, než se přednáší.

Jinak ale doufám, že za rok Mamafest bude zas. Šla bych totiž moc ráda, snad už na celý den.

Když jsem v koncích

Občas jsem v koncích. Docházejí mi síly, vlhčený ubrousky, čistý trička, ovocný kapsičky na svačinu a dobrá nálada. Ale humor, ten nikdy dojít nesmí.

Humor je zásadní věc a pro matku obzvlášť. Dojde-li Vám humor, pak jste se vydali na cestu do Bohnic. Nebo možná nevydali, ale s jistotou tam skončíte.



Mateřský humor je specifický. Bývá dost drsný. Nematkám většinou nepřipadá vtipný, spíš nechutný. Matky konejší připomenutím, že v tom prostě nejsou samy.

Že vřeštící dítě, zmítající se na podlaze přesně v místě, kudy v obchodě chodí nejvíc lidí, mají i jiné matky.  Že některé to dokonce mají i horší  (hurá!). 

 V temných chvílích tedy sahám ke svým osvědčeným zdrojům humoru, který léčí. Aspoň do momentu, než za mnou v pyžamu vleze syn do sprchy, nebo dcera cokoliv rozleje a v dobrém úmyslu a snaze to utřít, to ještě více rozpatlá po pokoji.

Moje osvědčené zdroje


Mojí oblíbenou kreslířkou mama vtipů je Francouzka Nathalie Jomard. Výcuc její tvorby přeložený do angličtiny najdete třeba tady.

Ovšem zásadní pro mne zůstane vystoupení Ester Kočičkové „O dětech“. Mrkněte na video.


V zahraničí pak boří sledovanost youtube Michael McIntyre se svým výstupem „Co lidi, kteří nemají děti, nevědí“. Pokud vládnete angličtinou, určitě si ho pusťte.



Největší drsňačkou ale zůstává stand up komička Maryellen Hooper. Její stand upy stojí za to. Jsou ale opravdu jen pro mámy. Historky o zvracení dětí by mohly teprve budoucí rodiče odradit 😊 Bod má u mě i za to, že děti adoptovala a veřejně o tom mluví, tedy děti to vědí a nedělá se z toho drama.


Tak to jsou moje tipy jak si dodat humoru když Vám ubývá. Přeju pevný nervy a hodně veselých chvil, budete je potřebovat nejen v mateřství.



Máte nějaké svoje oblíbené mateřské humory? Podělte se v diskusi!

Když nejste zrovna „paci, paci“ máma

Mít děti je super. To bezpochyby. Být s nimi 24 hodin denně v kuse tři roky doma (nebo kdekoliv jinde), je už trošku „čelendž“. Nemluvě o pocitu sociálního vyloučení.

V kavárnách pro dospělé už Vás chtít nebudou  a pro vlastní duševní zdraví tam nebudete chtít chodit s dětmi Vy. Nejsem ale typ, který by si užíval mateřská centra a společná cvičení, tak jsem hledala jiné cesty, jak potkat lidi. Pokusím se je přiblížit v časové ose od narození prvního dítěte.



Máme miminko!

S mrňavým miminem, které neustále spí (když máte štěstí) se dá dělat prakticky cokoliv, pokud se naučíte používat šátek. Kdybych to já bývala věděla!

Na to jsem přišla ale až se synem. Takže s dcerou v kočárku jsem kroužila denně Havlíčkovými sady a brzy jsem si všimla, že Kavárna Pavilon Grébovka má skleněné stěny.

Praxe tedy vypadala následovně: uspat dítě v kočáru, odstavit ke skleněné stěně a z druhé strany si v teple dát kafe. Na miminko jsem perfektně viděla. Kavárna je navíc baby friendly. Nemají problém ohřát cokoliv, vlastní přebalovací pult a minikoutek na hraní.

Uff, už nám leze

Nám naštěstí s dcerou lezecí období vyšlo na léto, takže se batolila v parku na dece. Pokud ale nemáte to štěstí, pak je celkem dobrá volba třeba kavárna Králík v Rádiu. Herna mi přijde výborná právě pro menší děti a vy si v klidu můžete dát kafe.



Tyjo, zdrhá!

Když přestala dcera vytírat podlahu břichem, objevili jsme pro špatné počasí hernu Človíčkov. V tomhle prostoru byla vždy do dvou hodin úplně vyšťavená (hurá!). A mají tam celkem obstojné kafe.

V létě jsme narazili na vodní svět v Malešicích. Jde o soustavu vodních korýtek a udělátek přímo v parku s krásným výhledem, děti se můžou i ošplouchnout. Jediné mínus je absence jakéhokoliv občerstvení široko daleko. Podobný vodní svět je i v parku Gutovka, tam už i s občerstvením.

Ale nezapomínejte ani na sebe a

jděte na deci. 

Bez dětí, se svými kamarádkami z období „před dítětem“. Uvidíte, jak Vás to nabije energií. (Zdravím, holky moje!)



A kam se chodíte na mateřské vymluvit Vy? Napište mi tipy do komentářů.

Tři ženy


Malé holčičky vzhlíží k maminkám a princeznám. Když ale člověk vyroste, musí si najít vlastní vzory, pokud možno reálné. Tady jsou tři ženy, které mne inspirují. Mrkněte, třeba začnou inspirovat i Vás.


Tania Le Moigne
Ředitelka české a slovenské pobočky Googlu. Tu zakládala jako jediný zaměstnanec v roce 2006. Nyní jich má na starosti 25.
Před Googlem byla pět let na mateřské se synem. Když byl synovi rok, začala vyrábět vzdělávací hry pro děti.
Řekla pro Marie Claire: Google mě hodně nadchnul, tak jsem jim nabídla následující: cením si svého času. Nechci se odevzdat jen firmě, mám doma manžela, mám doma dítě. Mám sama sebe.
Božena Řežábová
Původně pracovala jako marketingová manažerka.
Do PPF nastoupila těhotná, pracovala i po porodu dva dny v týdnu. S velmi malými dětmi řídila marketing zemí východní Evropy pro Google. Z pozice pak ale odešla.
Na mateřské se dvěma syny si vymyslela projekt Gamee, který se zaměřuje na mobilní aplikace.
Řekla pro Reflex: Nebojte se požádat o pomoc svou rodinu, i když jde o drobnosti typu žehlení a úklid. Vymezte si s partnerem úkoly a ujasněte si své cíle – nemůžete mít vysoké ambice ve všem. Buď budete obden péct bábovku, nebo budete excelovat v práci. I tam se snažte otevřeně mluvit o tom, co a kdy můžete zvládnout, neklaďte na sebe nerealistické požadavky a nenechte své šéfy, aby je na vás kladli oni!
Bára Rektorová
Podnikatelka, vybudovala firmu Sushiqueen, která vyrábí a prodává sushi.
Se dvěma malými syny si prošla nejen rozvodem, ale i rakovinou mozku.
Jak při podnikání třeba porodit dítě a půl roku si dát pracovní pauzu, aniž by to poškodilo firmu, popsala Bára tady.

Máte nějaké své „hrdinky“? Napište mi o nich do komentářů. Inspirace není nikdy dost.

Pět tipů jak se na mateřské vyspat... Aspoň trochu


Když se zeptáte jakékoliv čerstvé matky, jestli je vyspalá, nejspíš se Vám dostane minimálně ošklivého pohledu, možná insultace. No nedělejte to.



Spánek a mimina moc nejdou dohromady Až na výjimky. Naše starší dcera spí zhruba od půl roka v noci dvanáct hodin v kuse (jo, já vím). Vynahrazuje nám to její mladší bratr. Paříme spolu v noci ještě v jeho skoro roce. 

Spánek je přitom fakt důležitej. Nedá se ničím „očůrat“. I v největším stavu vyčerpanosti jsem schopná usnout i po vypití dvou plechovek energetického drinku.

Korunu tomu nasadila moje kamarádka a spolumatka:

Už mě z toho, že spím tři hodiny denně šibe. Asi začnu chodit na kurzy kaligrafie. To by mohlo pomoct.

(Drahoušku, tenhle článek je hlavně pro tebe!)

Takže, proč bychom měli více spát už řekli na TEDu tady:




a tady:




A tady ode mne pár tipů jak na to:

Pošlete je ven

Nerozpakujte se a pošlete někoho s kočárkem na procházku a prospěte se. Babičku, chůvu, sousedku.

Nechte se vystřídat tatínkem

Vždyť ten mučitel je taky jeho! V největších krizích spíme s mužem „na směny“. Ten, kdo nespí v noci, vstává později. Nemá smysl hrát si na hrdinku. Máma, co skončí v nemocnici s vyčerpáním organismu nebude dítěti k ničemu.



Když spí, spěte taky

Myšleno mimino. Vykašlete se na to, že máte doma nepořádek, nebo neuvařeno, když spí mimino, spěte taky. Polední šlofíky mi vytrhávaly trn z paty, když jsem byla podruhé v tom. Se synem (který první měsíce jinak neusnul) jsem vymakala techniku lehnutí si na gauč s navázaným miminem v šátku.

Když nespí, tak aspoň na chvíli zavřete oči

Tahle rada je od kolegyně, matky tří dětí. Pokud jste fakt v krizi, lehněte si na zem a na chvíli vypněte. Raraši se budou batolit okolo. Jiná kamarádka mi vyprávěla, že takhle neplánovaně opravdu usnula. Když se probudila, byla obklopená hračkami. Nanosil si je k ní syn a tiše si u ní hrál.

Vydržte

Poměrně rychle z nich budou protivní puberťáci, kteří spí do oběda. :)


PS. Dopsáno v půl dvanácté v noci. Lenko, Lenko, ty se nepoučíš.

A co vy? Máte nějaké další tipy? Sem s nimi!





Nejasná správa výchovy dětí v Čechách


Matka by měla být s dětmi doma. Aspoň tři roky. Řekli  v posledních dvou týdnech například novinář Dalibor Balšínek, nebo Václav Klaus mladší. Ono se to hezky řekne, hůř už ale zaplatí.


Nadlouho a zalevno

Česká republika má bezkonkurenčně nejdelší možnost rodičovské dovolené v Evropě, což je samo o sobě super. Nejsem zastáncem definitivního vracení se do práce po pár měsících od porodu. Nicméně souvisí s tím ale i částka, na kterou jsou mladé rodiny odkázané. Pokud je žena opravdu doma celé tři roky, dostane měsíčně cca sedm tisíc korun. Není tedy divu, že OECD varuje před stále častějším nebezpečím chudoby pro mladé rodiny.

Takže pokud to pan poslanec Klaus myslí vážně, už by měl vyjednávat zvýšení rodičovského příspěvku. Jenomže:

Pokud je matek na rodičovské dovolené každoročně cca 350 000 a každé by se do celkového budgetu rodičovského příspěvku (220 000 Kč) přispělo 50 000 Kč, což znamená při tříleté rodičovské nárůst o tři tisíce měsíčně, pak by to státní kasu stálo šest miliard korun, což je pro představu něco jako skoro celý rozpočet ministerstva zdravotnictví.




Nemáme na to. A není divu, nemají na to ani jinde ve světě a při současné výši mezd u nás je varianta, že by rodinu dlouhodobě uživil otec, ve většině rodin tak trochu scifi. 

O rozvedených rodinách, samoživitelkách a mužích, co neplatí alimenty už nemluvím vůbec.

Ne, že bych k tomu našla nějaká data, ale nejspíš s tím souvisí i množství dětí, které si Češi pořizují ( 1,53 porodů na jednu ženu). Jednou tři roky doma žena nějak finančně „přežije“, déle už ale výpadek jednoho platu rodina nedá.

Kam s ním?

Bité ale nejsou jenom matky, které zůstávají doma.

Stát sice rodinnou politikou podporuje brzké vracení žen do práce (čím kratší rodičovská dovolená, tím vyšší rodičovský příspěvek), ale pokud se žena nevrací na velmi dobře placené místo a může si dovolit platit chůvu, nebo nedisponuje hlídací babičkou v důchodu, pak stejně nemá kdo by se jí o dítě postaral, protože jesle se z většiny zrušily (díkybohu) a jiné milejší varianty péče o děti se dosud dostatečně nerozvinuly.



I když předchozí pravicové vlády se snažily, zárodky individuálních způsobů, jak pokrýt potřeby matek a hlavně malých dětí nebyly  dotaženy do konce.

Jedna jediná moje kamarádka má v zaměstnání dětskou skupinu. Nevypadá to, že by ji zaměstnavatelé svým zaměstnankyním začali hromadně nabízet a o zkrácených úvazcích už nemluvím vůbec.

Hele, matky. Jak by se Vám líbilo nechat potomka např. na dvě dopoledne v týdnu  v dětské skupině, nebo mini jeslích a odpracovat si pár hodin? To by bylo fajn, ne? 

Mělo by to nejen finanční efekt. A co se týče dětí – jak tak koukám na to moje starší batole, hrát si pár hodin týdně se skupinkou dětí bez maminky by jí jen prospělo.

Řešením současné situace ale není nařídit školkám plošné přijímání dvouletých dětí. Období socialistických jeslí už snad máme za sebou.Zároveň ale není řešením ani nutit matky okolnostmi zůstávat na tříleté rodičovské. Situaci trefně vysvětlil senátor Růžička v DVTV.

A co tatínci?

Ti se nějak z diskuse úplně vytratili. Což je škoda. Ono by vůbec bylo potřeba, aby se v Čechách stalo běžnější, že je tatínek na rodičovské dovolené, nebo že se střídá s maminkou a oba pracují na poloviční úvazek. U starších dětí by pak častěji mohli zůstávat doma s těmi, co jsou marod. Výrazně by to ulehčilo ženám zachovávat si aspoň nějakou kariéru a nejen to. Větší zapojení mužů v domácnosti dlouhodobě vykazují sociologické průzkumy jako cestu jak snížit rozvodovost.




Tři kroky jak vyřídit rodičovský příspěvek, nikoliv sebe


Máte konečně po šestinedělí? Výborně, nastal čas začít si zařizovat rodičovský příspěvek. Ne, nedělám si legraci. Úřady mají ze zákona na vyřízení žádosti 90 dní. Takže pokud se Vám nepodaří dojít na úřad včas, můžete se dočasně ocitnout bez příjmu.

Já jsem prostě prvního půl roku života mého syna (v tu dobu neustále řvoucího) nezvládla sbalit sebe, jeho a ještě jeho starší sestru a na úřad dojít a tak jsem se ocitla na tři měsíce bez peněz. Naštěstí mám manžela.

Následně jsem zjistila, že žádost lze podat, aniž by se člověk na úřady táhl. Návod níže :

Z domova to zařídí i tahle malá slečna.

Krok 1 – Máte datovou schránku?

Pokud ne, tohle je jediný důvod, proč budete muset alespoň na poštu (Czech point). Zřízení datovky je pro fyzické osoby zdarma a stačí Vám k němu jen doklad totožnosti. Zřídit datovku doporučuji. Dost si ulehčíte komunikaci se státem nejen ohledně rodičovské. Seznam pošt, na kterých to lze, najdete tady.

Krok 2 – Tiskopis s nezapamatovatelným názvem od ČSSZ

Tady si stáhněte formulář, který se jmenuje „Potvrzení o nároku na dávky (náhrady) ovlivňující nárok a výši rodičovského příspěvku“ a pošlete ho společně s průvodním dopisem v PDF nebo Wordu (ve kterém požádáte o potvrzení formuláře) datovou schránkou na Vaši sociálku. Kontakty se dají najít tady.

Správa sociálního zabezpečení by Vám měla poslat potvrzený dokument zpět domů poštou.

Krok 3 – Žádost o rodičovský příspěvek na úřadu práce

Stáhněte a vyplňte si formulář pro úřad práce. Najdete ho tady.

Tramtadadá, máte skoro všechno. Teď už jen vytvořit paklík z:
  •           dokumentu od ČSSZ ,
  •           kopie rodného listu dítěte,
  •           kopie Vašeho občanského průkazu,
  •          žádosti o rodičovský příspěvek.

 Paklík můžete vytisknout a podat na podatelně. Tam byste neměla čekat a může to tam za Vás odnést kdokoliv. Anebo vše ofoťte a pošlete opět přes datovou schránku na úřad práce. Seznam kontaktů najdete tady.

A teď hurá na procházku!


Takhle zhruba to fungovalo nakonec u nás (úřady na Praze 10), doporučuji si ale ověřit postup telefonicky na příslušných úřadech u Vás.

Prostě bych tam vždycky, než tam něco pošlu, zavolala, jestli je to takto v pořádku. Protože jenom mezi narozením syna a dcery (rok a třičtvtě) se třeba u nás na úřadech změnilo mnoho 😊

Přeju pevné nervy a milé úřednice.

Podprsenkou k nezávislosti


Právě jsem se podruhé vyhrabala z něčeho, čemu říkám „období temna“. Je to období kojících podprsenek, vytahaných tepláků, umaštěných vlasů, neoholených nohou…

Jéžiši Kriste, vždyť já jsem ztělesněný klišé!

Nemám nic na sebe

Z letargie mne probralo pozvání na kamarádčinu svatbu. V rámci období temna totiž člověk nemá potřebu nosit společenské šaty, případně pracovní oblečení, protože stejně většinu času tráví doma v teplákách, nebo v parku v džínách. Svatba, to je ale problém.

Přípravy na ní odstartovaly probírku mého šatníku. Vzhledem k tomu, že se mi po dětech rozšířil hrudník a vypadám teď trochu jako ragbista, tak mi z mého původního šatníku je jen velmi málo. Třeba ponožky. Nastala tedy šatní obroda, počínaje spodním prádlem.

Proč jsou podprdy důležitý


Je mi to jasný, podprsenka není vidět, takže na ní většina matek dlabe a nosí něco průhlednýho od oprání, nebo nekvalitního z levné konfekce. Za ušetřené peníze nakoupíme roztomilý bodýčka.

Když jsem tenhle blog zakládala a přemýšlela, o čem budu psát, říkala jsem si, že o dětech píše kde kdo, ale nikdo o matkách. Tak píšu o nich. O nás. Co bychom měly dělat samy pro sebe. Protože: 

„Spokojená matka = spokojená Katka“

Tak na sebe trochu víc myslete, ženský!

Prvním krokem k výstupu z temna je tedy koupit si kvalitní spodní prádlo. Seznam toho, co Vám provede to nekvalitní, už napsali tady.

Ať jsou prsa zase naše!

Ale podprsenku si kupuji i z jiných důvodů. Celou dobu od těhotenství, po porod a kojení tahle část těla přestala být moje. Imrvére na ní viselo některé z mých dětí a přivlastňovalo si ji. Období to bylo jistě krásné, ale už stačilo. Zakoupením nové podprsenky jsem tak symbolicky odstartovala nové časy, ve kterých mi moje prsa zase patří (aktivistky ze šedesátek kroutí hlavou a dál chodí naostro).

Kde k ní přijít

Kdyby Vás zajímalo, kde jsem pro ni včera byla, tak jako již tradičně v Le Chaton. Vybrat správnou je totiž trochu věda a v Le Chaton Vás nenechají koupit si podprdu, která by neseděla. Plašší typy žen mohou mít teda ze začátku trošku problém, protože je logicky potřeba se před prodavačkou „vyprsit“ a v Le Chaton s tím nedělají cavyky, ale zatím jsem tam narazila na samé milé paní a nakupování bylo vždycky fajn.

A co Vy? Kde kupujete spodní prádlo? Pište do komentářů.


Pořád ještě nemůžeme mít vše?


Za současnou podobu ženského světa vděčíme především antikoncepční pilulce, pračce, myčce na nádobí, mikrovlnce a několika stovkám spálených podprsenek.

Žijeme diametrálně jinak než naše prababičky, jen děti rodíme a máme rády pořád stejně. A tady nastává ten problém.

Dvojčata v Yahoo

Není tomu tak dlouho, co těhotná Marissa Mayer nastoupila na pozici výkonné ředitelky Yahoo s prohlášením, že na mateřskou dovolenou půjde jen na dva týdny. Dokážu si představit, že průměrné americké mámě bojující s nevyspáním, kojením, pracovními meetingy a pocitem, že kombinaci mateřství a práce prostě nezvládá, to zrovna nepřidalo na sebevědomí.
Těhotná Marissa v šatech Prada. Závist, já ve stejném období nevylezla z koupelny. Zdroj: vogue.com

 Není správného řešení

Ženy se v  období kloubení mateřství a práce ocitají pod palbou kritiky ať už se vydají jakoukoliv cestou. V Čechách je to snad ještě znatelnější. V prostředí, kde si naše babičky zkusily komunistický experiment někdy i týdenních jeslí, naše matky bez rozdílu setrvaly tři roky doma a my máme konečně na výběr, je tahle debata dost vášnivá.
Matkám, které jsou rády, že můžou zůstat tři roky s dítětem doma, gratuluju, vyhrály v loterii. Právě si posunuly nutnost kombinovat práci a děti o tři roky. Je fajn, že jsme země s nejdelší možnou rodičovskou dovolenou v Evropě. V takové Francii šupajdí mimina do jeslí v půl roce a nikdo se jich na nic neptá.
Matky, které by se rády vrátily do práce dřív, než po třech letech to budou mít nejspíš trochu těžší. Od nařčení, že jsou krkavčí, po hledání neexistujících jeslí, neustálého nevyspání a situace, kdy je třeba dítě nemocné, chce maminku a maminka musí do práce. Pokud vlastní penzionovanou babičku, mají vyhráno. Pokud ne, čekají je výdaje za chůvu mnohdy v plné výši jejich platu.

Mateřská (ne) dovolená

Docela proto chápu, že velká část maminek, i těch směrem na západ, se i za cenu snížení životní úrovně rozhodne být první roky s dítětem doma, což může být pro jejich okolí dost nepochopitelné. Jak se mi svěřila kamarádka bydlící v Itálii, mající stejně starou dceru jako já: „ Po čtrnácti dnech jsem dítě z jeslí vzala a dala v práci výpověď. Prakticky jsem jí neviděla. Tchýně si myslí, že jsem líná a nechci pracovat.“
A není jediná, kdo to zabalil. Práci na vysoké pozici na ministerstvu zahraničních věcí Spojených států zabalila i Anne Marie Slaughter, profesorka na Princetonu. Podle jejího článku na the Atlantic.com prostě nešlo kombinovat práci ve Washingtonu a péči o rodinu s dospívajícími (sic!) dětmi v jiném městě. A to se prý manžel dokázal o děti postarat.

Co tedy s tím?

Pokud tedy máte malé děti a rozhodnete se pracovat, vzhůru do toho. Jen je dobré mít pár věcí vyjasněných předem:
  •  Ve firmě, kam nastupujete, musí brát v úvahu, že máte malé děti a někdy prostě nebudete dostupná.
  • Vynahradíte jim to nadšením a efektivitou práce (protože každá matka prostě je špičkový time manager).
  • Zároveň je dobré si uvědomit, že nejste superžena a třeba starost o domácnost je další plný úvazek, o který je potřeba se podělit buď s manželem, anebo najmout pomoc.
  • A konečně – některé pozice prostě na chvíli pro Vás nebudou. Ani ne tak proto, že by trpěly děti, ale hlavně Vy sama.
Anebo prostě podnikejte, založte start up a zaměstnejte další matky. Budou Vám vděčné. Částečných a flexibilních úvazků je v téhle zemi pořád ještě pomálu.
Zásadní v tomto životním období je, abyste byla šťastná, pokud totiž nebudete, nebudou ani vaše děti.
A jaké jsou vaše zkušenosti s prací a mateřstvím? Pište do komentářů. Budu se těšit.





Hvězdou dřív, než řekneš „máma“


K napsání tohohle článku mne přivedl sponzorovaný příspěvek jedné blogerky na sociálních sítích. „Inzerát“ na její blog obsahoval fotku nahého zadku její tříleté dcery. Člověk si řekne – proti gustu…No jo, jenže ono zveřejňování dětí na sítích je samo o sobě dost velké téma. A brzo bude ještě větší, až doroste první generace odkojená Facebookem.


Jsme sdílná generace

V mém sociální okruhu je jen velmi málo lidí, kteří se drží a nesdílejí fotky svých dětí na sociálních sítích. Mají můj obdiv. Je totiž přirozeností pyšného rodiče se chlubit a věšet. Podle the Independent má průměrný pětileťák na síti kolem 1 500 fotek. Uff, tolik fotek nemá moje babička za celý život.

Až děti zažalují rodiče 

Zároveň je to dost velký digitální záznam. Nejsem si jistá, jestli bych byla nadšená, kdyby někde veřejně viselo přes tisíc mých fotek jak papám nebo čůrám. A nemyslí si to ani právníci ve Francii. V zemi, která je co se týká online práva již tradičně mírně militantní, zrazují rodiče od postování fotek svých dětí. Hrozí jim, že až potomci dospějí, mohou rodiče zažalovat za narušení práva na soukromí. Pokud by u soudu se žalobou uspěli, mohou jejich rodiče dostat pokutu 45 tisíc eur, nebo strávit rok ve vězení.


Kde je dítě, tam je pedofil

Nejde ale jen o narušení práva na soukromí. Nedávná kauza serveru Rajče ukázala nemilé pravidlo: kde jsou veřejně přístupná fota malých dětí (dost často nahých), tam je zároveň i řada pedofilů. Rodiče na serveru bez vědomí jakéhokoliv nebezpečí sdíleli (často jen pro potřeby vlastní rodiny) rodinná alba z dovolených, netuše, že pokud si účet nezabezpečí, může si jejich fotky prohlédnout kdokoliv. To mimochodem dokazuje, jak je u nás pořád ještě společnost v této oblasti nedostatečně gramotná. 

Takže?

Tak jsem si zamoralizovala a co teď s tím, žejo. Já svoje děti občas věším. Nedá mi to. Snad mi to jednou odpustí. Možná je způsobem jak se s tím vypořádat tzv. zlatá střední cesta. Tak pro inspiraci - ohledně zveřejňování fotek mých dětí se řídím několika pravidly:
1) Nezveřejňuju fotky, které bych já sama nechtěla, aby někdo zveřejňoval, kdyby se týkaly mne (děti ubrečené, nemocné, nahé apod.).

2) Postuji pouze do uzavřeného okruhu přátel. Nikdy ne veřejně.

3) V rámci Facebooku je nikdy nemám v profilové fotce, nebo v úvodní fotce (ty jsou viditelné vždy všem).

4) Postuji střídmě opravdu jen to, co stojí za to, což nejvíc oceňují moje bezdětné kamarádky :).





Jak vychovat socialistu


„Prosím tě, volala mi máma a ptala se, kdy už konečně přestanu kojit, že taky prej skočím na každou kravinu, co je zrovna moderní;“ říkala mi před časem vykuleně kamarádka, držíc v náručí svého čtyřměsíčního syna. Kdyby tak holky v jeskyních před cca třiceti tisíci lety tušily, že jednou budou moderní.

Stejně je to zajímavé sledovat, jak se v různých dobách společnost staví k výchově dětí. Nedávno kolem mě prolétl článek v the Independent, který se zabýval radami pro rodiče přímo bizarními.
O závěsných klecích z oken pro děti v Londýně ve 30. letech jste už možná slyšeli. Doporučovaly se rodičům jako varianta pobytu na čerstvém vzduchu. Mě se teda při pohledu na dobou fotografii dělá spíš mdlo.

zdroj: The Indepedent

Co je ale s podivem, jsou opakující se rady být k dětem citově chladný. Tenhle trend se podařilo nabourat až někdy v druhé poloviněminulého století. Přispěli k tomu mimo jiné Jean Liedloffová knihou Koncept kontinua a u nás např. dětský psycholog Zdeněk Matějček filmem Děti bez lásky.

(Poznámka autorky: Koncept kontinua jsem četla, druhá část knihy mi přijde za hranou a s řadou věcí se dá nesouhlasit, ale nedá se jí upřít vliv na tehdejší americkou společnost.)

Děti bez lásky se ale bohužel nehodily režimu, ve kterém vznikaly, takže jejich cesta k divákům byla dost trnitá. A k matkám novorozeňat ještě obtížnější. Ovšem abych byla spravedlivá, v šedesátých letech si nezadali ani v Americe. Lékař Walter Sackett důrazně varoval, že je potřeba vyvarovat se vstřícné péče o dítko, jinak si ono zvykne, že má vše až pod nos a vyroste z něj líný socialista!

Mohlo by se zdát, že to v současnosti s přívalem informací z internetu máme jednodušší. Obávám se ale, že je to spíš naopak. Když nevím kudy kam, řídím se pravidlem „Babička mívá občas pravdu.“ (pokud zrovna neradí přestat s kojením) anebo nechám promluvit tu holku z jeskyně, ze které jsme všichni vzešli a prostě se poslechnu. Ta má totiž z nás zkušenost věru nejdelší.

Karmelitská 1

Otevřela okno. Sice jí to kouření v bytě toleroval, ale nechtěla, aby to tam čpělo cigaretami až moc. Vyfoukla obláček dýmu a zadívala se ...