Hvězdou dřív, než řekneš „máma“


K napsání tohohle článku mne přivedl sponzorovaný příspěvek jedné blogerky na sociálních sítích. „Inzerát“ na její blog obsahoval fotku nahého zadku její tříleté dcery. Člověk si řekne – proti gustu…No jo, jenže ono zveřejňování dětí na sítích je samo o sobě dost velké téma. A brzo bude ještě větší, až doroste první generace odkojená Facebookem.


Jsme sdílná generace

V mém sociální okruhu je jen velmi málo lidí, kteří se drží a nesdílejí fotky svých dětí na sociálních sítích. Mají můj obdiv. Je totiž přirozeností pyšného rodiče se chlubit a věšet. Podle the Independent má průměrný pětileťák na síti kolem 1 500 fotek. Uff, tolik fotek nemá moje babička za celý život.

Až děti zažalují rodiče 

Zároveň je to dost velký digitální záznam. Nejsem si jistá, jestli bych byla nadšená, kdyby někde veřejně viselo přes tisíc mých fotek jak papám nebo čůrám. A nemyslí si to ani právníci ve Francii. V zemi, která je co se týká online práva již tradičně mírně militantní, zrazují rodiče od postování fotek svých dětí. Hrozí jim, že až potomci dospějí, mohou rodiče zažalovat za narušení práva na soukromí. Pokud by u soudu se žalobou uspěli, mohou jejich rodiče dostat pokutu 45 tisíc eur, nebo strávit rok ve vězení.


Kde je dítě, tam je pedofil

Nejde ale jen o narušení práva na soukromí. Nedávná kauza serveru Rajče ukázala nemilé pravidlo: kde jsou veřejně přístupná fota malých dětí (dost často nahých), tam je zároveň i řada pedofilů. Rodiče na serveru bez vědomí jakéhokoliv nebezpečí sdíleli (často jen pro potřeby vlastní rodiny) rodinná alba z dovolených, netuše, že pokud si účet nezabezpečí, může si jejich fotky prohlédnout kdokoliv. To mimochodem dokazuje, jak je u nás pořád ještě společnost v této oblasti nedostatečně gramotná. 

Takže?

Tak jsem si zamoralizovala a co teď s tím, žejo. Já svoje děti občas věším. Nedá mi to. Snad mi to jednou odpustí. Možná je způsobem jak se s tím vypořádat tzv. zlatá střední cesta. Tak pro inspiraci - ohledně zveřejňování fotek mých dětí se řídím několika pravidly:
1) Nezveřejňuju fotky, které bych já sama nechtěla, aby někdo zveřejňoval, kdyby se týkaly mne (děti ubrečené, nemocné, nahé apod.).

2) Postuji pouze do uzavřeného okruhu přátel. Nikdy ne veřejně.

3) V rámci Facebooku je nikdy nemám v profilové fotce, nebo v úvodní fotce (ty jsou viditelné vždy všem).

4) Postuji střídmě opravdu jen to, co stojí za to, což nejvíc oceňují moje bezdětné kamarádky :).





Jak vychovat socialistu


„Prosím tě, volala mi máma a ptala se, kdy už konečně přestanu kojit, že taky prej skočím na každou kravinu, co je zrovna moderní;“ říkala mi před časem vykuleně kamarádka, držíc v náručí svého čtyřměsíčního syna. Kdyby tak holky v jeskyních před cca třiceti tisíci lety tušily, že jednou budou moderní.

Stejně je to zajímavé sledovat, jak se v různých dobách společnost staví k výchově dětí. Nedávno kolem mě prolétl článek v the Independent, který se zabýval radami pro rodiče přímo bizarními.
O závěsných klecích z oken pro děti v Londýně ve 30. letech jste už možná slyšeli. Doporučovaly se rodičům jako varianta pobytu na čerstvém vzduchu. Mě se teda při pohledu na dobou fotografii dělá spíš mdlo.

zdroj: The Indepedent

Co je ale s podivem, jsou opakující se rady být k dětem citově chladný. Tenhle trend se podařilo nabourat až někdy v druhé poloviněminulého století. Přispěli k tomu mimo jiné Jean Liedloffová knihou Koncept kontinua a u nás např. dětský psycholog Zdeněk Matějček filmem Děti bez lásky.

(Poznámka autorky: Koncept kontinua jsem četla, druhá část knihy mi přijde za hranou a s řadou věcí se dá nesouhlasit, ale nedá se jí upřít vliv na tehdejší americkou společnost.)

Děti bez lásky se ale bohužel nehodily režimu, ve kterém vznikaly, takže jejich cesta k divákům byla dost trnitá. A k matkám novorozeňat ještě obtížnější. Ovšem abych byla spravedlivá, v šedesátých letech si nezadali ani v Americe. Lékař Walter Sackett důrazně varoval, že je potřeba vyvarovat se vstřícné péče o dítko, jinak si ono zvykne, že má vše až pod nos a vyroste z něj líný socialista!

Mohlo by se zdát, že to v současnosti s přívalem informací z internetu máme jednodušší. Obávám se ale, že je to spíš naopak. Když nevím kudy kam, řídím se pravidlem „Babička mívá občas pravdu.“ (pokud zrovna neradí přestat s kojením) anebo nechám promluvit tu holku z jeskyně, ze které jsme všichni vzešli a prostě se poslechnu. Ta má totiž z nás zkušenost věru nejdelší.

Karmelitská 1

Otevřela okno. Sice jí to kouření v bytě toleroval, ale nechtěla, aby to tam čpělo cigaretami až moc. Vyfoukla obláček dýmu a zadívala se ...