Drážní lozhlas


„Vážení cestující. Omlouváme se za zpoždění osobního vlaku číslo dvacet šedesát osm, ze směru Dobříš, Vrané nad Vltavou. Společnosti České dráhy. Vlak bude mít patnáct minut zpoždění. Zpoždění vzniklo vinou zásahu Policie České republiky.“
Tak určitě. Pomyslel si drážní rozhlas jen co dohlásil hlášení. Nebyl dnešní. Podobná výmluva většinou znamenala, že se strojvedoucí zapovídal s některou z průvodčích a zapomněl na čas.
Platilo to hlavně u osobáku dvacet šedesát osm, dennodenně měl ten vlak průšvih a čtvrt hodinky ještě nebylo ani tak moc.
Z tichého mručení vytrhla rozhlas nutnost ohlásit příjezd rychlíku z Českých Budějovic. Řekl to jak nejvíce strojeně mohl. Sedaly na něj totiž chmury. Poslední dobou čím dál větší. Visel pod střechou Vršovického nádraží přes padesát let, sledoval a hlásil vlaky, které přijížděly a odjížděly a sám neviděl dál než do Nuslí.
Rozhodl se, že hlásit přestane. Třeba ho pak odmontují a alespoň jednou v životě se taky někam sveze. Ano! A rázně zachraptěl.
„Hele lozhlase! Já tě slyšim!“ ozvalo se odněkud zezdola.
Dole seděla na odrážedle culíkatá holčička a velkýma modrýma očkama rozhlas pozorovala. Rozhlas si jí pomatoval, chodila se sem na vláčky koukat často. Nikdy ale do žádného nenastoupila. Stejně jako on.
„To plece nemůžeš, nechat se odmontovat. Kdo by hlásil, ktelý vlak zrovna přijede?“
„Ale jdi,“ utrousil rozhlas. „On by se někdo našel. Ale proč ty nikdy nikam nejedeš?“
„Nemůžu, bráška je na cestování vlakem ještě moc malý, říkala maminka. Plý bychom se do vagónu s kočárkem nevešli. Ale jet vlakem bych moc chtěla. Víš co? Slibuju, že až vyrostu, vezmu tě na výlet po celém světě. Do té doby tu ale musíš poctivě hlásit.“
Rozhlas to dojalo, ještě nikdy na něj nikdo tak hezky nemyslel „Tak dobře, tak já ještě počkám.“.
O osmnáct let později se na Vršovickém nádraží poprvé po sedmdesáti letech porouchal rozhlas.
Chvíli potom nastoupila do rychlíku na Vídeň mladá blondýnka s velkou neforemnou taškou.

Rodič či nerodič?



V týdnu jsem chytila na České televizi dokument Jany Počtové Nerodič o variabilních formách rodičovství. Doporučuji. Dejte si ho. Je to zajímavý vhled do různých druhů rodin.
Režisérka film uzavírá s tím, že teď už se nebojí mít děti. No…


Čím víc maminek, tím víc tatínků?
Jsem daleka toho komukoliv říkat, jak má žít, nebo snad kázat o tom, co je správné.
Velmi zajímavé ale je, že i když se rodiče snaží o nějakou jinou formu rodiny, než je ta „tradiční“, děti mají stejně přirozenou tendenci k té tradiční tíhnout.
Chlapeček, vychovávaný lesbickým párem na kameru říká, že mu chybí táta. Abychom si rozuměli, nemám vůbec nic proti lesbám a vůbec nic proti tomu, aby měly děti. Ať už svoje, nebo adoptované. (Stokrát líp bude miminku u lesby/gaye, než v kojeňáku).
Evidentně by bylo ale fajn nesnažit se „očůrávat“ přírodu a pokud se otec zajímá, měl by mít šanci fungovat jako otec. Stejně tak v případě dvou homosexuálů pak matka. Protože holt ještě pořád jsou holky maminkama a kluci tátama.
Jiný chlapeček z patchworkové rodiny zase přiznává, že i po těch letech, co maminka a tatínek spolu nežijí a i když se hádali, by byl radši, kdyby byli spolu. Což mírně boří otřepané: Zůstávat spolu kvůli dětem je blbost.
Bez dětí
Díky páru, který nechce mít děti, jsem si paradoxně mnohem víc uvědomila, jak super je děti mít.
Dítě je „trvalá hodnota“, která (dáli pán Bůh) přetrvá už napořád, co budete na světě. Proto, aby člověk rodičovskou roli zvládl, musí definitivně dospět, umět se postarat nejen o sebe, ale i o někoho druhého.
A to překvapivě napořád. Tohle byla třeba věc, na kterou jsem si s prvním dítětem obtížněji zvykala. Že to není projekt a že o víkendu nemám volno.
Zároveň přílivem důležitějších rozhodnutí (jako třeba co dělat, když roční batole celou noc prozvrací / má čtyřicítku horečku/ praští se do hlavy) přestane řešit ty v tuto chvíli již nedůležitě vypadající otázky, kterými se před tím zaobíral často.
A ta příroda, ta se opravdu nedá moc oblafnout. Jsme na děti naprogramované, aspoň většina z nás bab. Když nejsou, zaplňujeme volný čas workoholismem, keramikou, malováním, jógou, alkoholem, nebo patologickými vztahy s jinými jedinci.
Ano, mít děti je šichta jako blázen, ale krásná. Myslím, že nikdo mě už nikdy nebude mít tak rád, jako moje děti. A já je.

Čarodějnice a jiné učitelky z naší školky


V tomhle týdnu měla moje dcera jedno velké poprvé. Ve dvou a tři čtvrtě roce se šla poprvé podívat do školky. Nějak jsem pojala podezření, že dvě dopoledne týdně v soukromé školce, kde se hodně maluje, tancuje a cvičí plus častější pobyt v dětském kolektivu by jí mohl prospět.
Na doporučení vedení školky jsem s ní první dopoledne zůstala celou dobu tam. Naštěstí. Byla jsem totiž díky tomu svědkem toho, jak se jedna paní učitelka chová k ostatním dětem. Že třeba nemá problém plácnout dítě přes ruku.


Vrcholem ovšem bylo držení jednoho chlapečka násilím na nočníku. I přes jeho usedavý pláč. Argumentovala při tom, že: „Až se jí tam počůrá, tak ona to určitě uklízet nebude.“ Pro představu, bylo to zařízení „jesličkového typu“, tedy děti kolem dvou let v počtu šest na dvě učitelky.
Asi nemusím říkat, že jsem sebrala dítě a šly jsme domů. Ze školky sešlo, zas tolik střet s realitou moje ani ne tříletá dcera fakt nepotřebuje.
Miluj povolání své
Zvláštní je, že nějakou takovou podobnou bábu jsme měli během své školkové/školní éry asi všichni. Já si na tu svoji živě pomatuji. Nakonec ji načapali v Konzumu, jak krade čokolády.
Nicméně, jak je možný, že mateřské školství u nás přitahuje osoby, o kterých by se na první dobrou dalo říct, že nemají rády děti? Dílem to bude asi špatným finančním ohodnocením, dílem se to dá přičíst pracovnímu vyhoření. Podobné typy učitelek totiž většinou bývají starší paní.
Nenechte si to líbit
Ať tak či onak, pojďme s tím něco dělat, než s tím začne něco (a jestli vůbec začne) dělat stát. Nenechme si nevhodné chování učitelek v jeslích a školkách líbit. Ozvěte se, přesuňte dítě do jiného zařízení.
Častá věta Tak holt to vydržíš. už je snad minulostí, stejně jako doba, ve které se odehrává Hřebejkův film Učitelka (mimochodem doporučuji).
Pokud necháte cizí lidi, aby špatně zacházeli s vašimi dětmi, pak se asi ani neozvete, když vám číšník přinese špatné jídlo v restauraci, nebo když třeba premiér nebude respektovat ústavu.
Tak holt to vydržíme. A nic, lautr nic se tu na dalších dvacet let nezmění.


PS: Je mi jasné, že ve velké části předškolních zařízení se k dětem chovají skvěle a ani dvouleťáci tam nebrečí a nevolají maminku. Klobouk dolů před všemi učitelkami, které svou práci zvládají. Lehká opravdu není a to mají v rukách budoucnost národa…

Karmelitská 1

Otevřela okno. Sice jí to kouření v bytě toleroval, ale nechtěla, aby to tam čpělo cigaretami až moc. Vyfoukla obláček dýmu a zadívala se ...