Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z duben, 2018

Drážní lozhlas

„Vážení cestující. Omlouváme se za zpoždění osobního vlaku číslo dvacet šedesát osm, ze směru Dobříš, Vrané nad Vltavou. Společnosti České dráhy. Vlak bude mít patnáct minut zpoždění. Zpoždění vzniklo vinou zásahu Policie České republiky.“ Tak určitě. Pomyslel si drážní rozhlas jen co dohlásil hlášení. Nebyl dnešní. Podobná výmluva většinou znamenala, že se strojvedoucí zapovídal s některou z průvodčích a zapomněl na čas. Platilo to hlavně u osobáku dvacet šedesát osm, dennodenně měl ten vlak průšvih a čtvrt hodinky ještě nebylo ani tak moc. Z tichého mručení vytrhla rozhlas nutnost ohlásit příjezd rychlíku z Českých Budějovic. Řekl to jak nejvíce strojeně mohl. Sedaly na něj totiž chmury. Poslední dobou čím dál větší. Visel pod střechou Vršovického nádraží přes padesát let, sledoval a hlásil vlaky, které přijížděly a odjížděly a sám neviděl dál než do Nuslí. Rozhodl se, že hlásit přestane. Třeba ho pak odmontují a alespoň jednou v životě se taky někam sveze. Ano! A rázně zachraptěl. „Hel…

Rodič či nerodič?

Obrázek
V týdnu jsem chytila na České televizi dokument Jany Počtové Nerodič o variabilních formách rodičovství. Doporučuji. Dejte si ho. Je to zajímavý vhled do různých druhů rodin. Režisérka film uzavírá s tím, že teď už se nebojí mít děti. No…

Čím víc maminek, tím víc tatínků? Jsem daleka toho komukoliv říkat, jak má žít, nebo snad kázat o tom, co je správné. Velmi zajímavé ale je, že i když se rodiče snaží o nějakou jinou formu rodiny, než je ta „tradiční“, děti mají stejně přirozenou tendenci k té tradiční tíhnout. Chlapeček, vychovávaný lesbickým párem na kameru říká, že mu chybí táta. Abychom si rozuměli, nemám vůbec nic proti lesbám a vůbec nic proti tomu, aby měly děti. Ať už svoje, nebo adoptované. (Stokrát líp bude miminku u lesby/gaye, než v kojeňáku). Evidentně by bylo ale fajn nesnažit se „očůrávat“ přírodu a pokud se otec zajímá, měl by mít šanci fungovat jako otec. Stejně tak v případě dvou homosexuálů pak matka. Protože holt ještě pořád jsou holky maminkama a kluci tátama. Jiný c…

Čarodějnice a jiné učitelky z naší školky

Obrázek
V tomhle týdnu měla moje dcera jedno velké poprvé. Ve dvou a tři čtvrtě roce se šla poprvé podívat do školky. Nějak jsem pojala podezření, že dvě dopoledne týdně v soukromé školce, kde se hodně maluje, tancuje a cvičí plus častější pobyt v dětském kolektivu by jí mohl prospět. Na doporučení vedení školky jsem s ní první dopoledne zůstala celou dobu tam. Naštěstí. Byla jsem totiž díky tomu svědkem toho, jak se jedna paní učitelka chová k ostatním dětem. Že třeba nemá problém plácnout dítě přes ruku.


Vrcholem ovšem bylo držení jednoho chlapečka násilím na nočníku. I přes jeho usedavý pláč. Argumentovala při tom, že: „Až se jí tam počůrá, tak ona to určitě uklízet nebude.“ Pro představu, bylo to zařízení „jesličkového typu“, tedy děti kolem dvou let v počtu šest na dvě učitelky. Asi nemusím říkat, že jsem sebrala dítě a šly jsme domů. Ze školky sešlo, zas tolik střet s realitou moje ani ne tříletá dcera fakt nepotřebuje. Miluj povolání své Zvláštní je, že nějakou takovou podobnou bábu j…