Rodič či nerodič?



V týdnu jsem chytila na České televizi dokument Jany Počtové Nerodič o variabilních formách rodičovství. Doporučuji. Dejte si ho. Je to zajímavý vhled do různých druhů rodin.
Režisérka film uzavírá s tím, že teď už se nebojí mít děti. No…


Čím víc maminek, tím víc tatínků?
Jsem daleka toho komukoliv říkat, jak má žít, nebo snad kázat o tom, co je správné.
Velmi zajímavé ale je, že i když se rodiče snaží o nějakou jinou formu rodiny, než je ta „tradiční“, děti mají stejně přirozenou tendenci k té tradiční tíhnout.
Chlapeček, vychovávaný lesbickým párem na kameru říká, že mu chybí táta. Abychom si rozuměli, nemám vůbec nic proti lesbám a vůbec nic proti tomu, aby měly děti. Ať už svoje, nebo adoptované. (Stokrát líp bude miminku u lesby/gaye, než v kojeňáku).
Evidentně by bylo ale fajn nesnažit se „očůrávat“ přírodu a pokud se otec zajímá, měl by mít šanci fungovat jako otec. Stejně tak v případě dvou homosexuálů pak matka. Protože holt ještě pořád jsou holky maminkama a kluci tátama.
Jiný chlapeček z patchworkové rodiny zase přiznává, že i po těch letech, co maminka a tatínek spolu nežijí a i když se hádali, by byl radši, kdyby byli spolu. Což mírně boří otřepané: Zůstávat spolu kvůli dětem je blbost.
Bez dětí
Díky páru, který nechce mít děti, jsem si paradoxně mnohem víc uvědomila, jak super je děti mít.
Dítě je „trvalá hodnota“, která (dáli pán Bůh) přetrvá už napořád, co budete na světě. Proto, aby člověk rodičovskou roli zvládl, musí definitivně dospět, umět se postarat nejen o sebe, ale i o někoho druhého.
A to překvapivě napořád. Tohle byla třeba věc, na kterou jsem si s prvním dítětem obtížněji zvykala. Že to není projekt a že o víkendu nemám volno.
Zároveň přílivem důležitějších rozhodnutí (jako třeba co dělat, když roční batole celou noc prozvrací / má čtyřicítku horečku/ praští se do hlavy) přestane řešit ty v tuto chvíli již nedůležitě vypadající otázky, kterými se před tím zaobíral často.
A ta příroda, ta se opravdu nedá moc oblafnout. Jsme na děti naprogramované, aspoň většina z nás bab. Když nejsou, zaplňujeme volný čas workoholismem, keramikou, malováním, jógou, alkoholem, nebo patologickými vztahy s jinými jedinci.
Ano, mít děti je šichta jako blázen, ale krásná. Myslím, že nikdo mě už nikdy nebude mít tak rád, jako moje děti. A já je.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Tři kroky jak vyřídit rodičovský příspěvek, nikoliv sebe

Nejasná správa výchovy dětí v Čechách

Když nejste zrovna „paci, paci“ máma