Karmelitská 1


Otevřela okno. Sice jí to kouření v bytě toleroval, ale nechtěla, aby to tam čpělo cigaretami až moc. Vyfoukla obláček dýmu a zadívala se ven. Kolem lamp poletoval sníh. V dálce Zvon z Mikuláše odbíjel celou. Ulice byla vymetená. Jak by ne, ve čtyři ráno už se snad ani nikdo nepotácel domů z baru. Střechy domů se v téhle části města na zadání historiků povinně červenaly. Úzké uličky tak tak pojímaly množství turistů. Vlastně se divila, že je tu nikdo nikdy neobjevil. Holt pod svícnem…

Tam venku, tam to je úplně jiný svět. Tam je on zadaný a ona nezávislá a sebevědomá, co si nikoho jen tak nepustí k tělu. Tam on shlíží každý den z obrazovek a ona dusí kolegy na poradách. Tady, tady se venkovní slupky svlíkají už s kabátem u dveří. Zůstává jen čisto čistá nahota, touha a sny. A vlastní verze pravdy. Té, co je milosrdnější v  tomhle okamžiku.
Občas jí z toho trochu třeští hlava a nemůže se nadechnout. V tomhle poloprázdném bytě, skoro nic tu není. On ho používá jen na přespávání, aby nemusel dojíždět. Skoro nic tu není, jen postel, věšák na šaty, neosobní pohovka z ikey, kterou má v obývácích půl Prahy a majitelem vybavená minikuchyň. Přesto tady toho odžila, jak kdyby projela kus světa.
Vlastně o tom nikdy pořádně nemluvili. Na tomhle ostrůvku svobody se bylo na rozdíl od světa venku bez analýz, charakteristik a přesných popisů. Nikdy nepřemýšlela nad tím, co vlastně jsou. Tak nějak bylo důležitější, že byli teď a tady. Přítomní v okamžiku, vzájemně se prostupující někam dál, než nahotou k sobě. Bylo to jejich a bylo to výjimečné. Nebo tomu alespoň potřebovala věřit. Věřit, že nežije stokrát omleté klišé, kterého jsou plné seriály pro stárnoucí mámy od rodin.

Půvab ostrůvků svobody je v tom, že se nedají přenášet do reality všedních dní. Vlastně si nedovedla představit, jak ho vede k rodičům na oběd, představuje kamarádkám, nebo jak jí vaří čaj, když má chřipku. Společensky by to bylo až příliš výbušné. V rámci svých postavení si to nemohli dovolit ani jeden. A taky se bála, že v denní rutině by zmizel ten nádech nevšednosti, existence mezi světy, prostě by ten pustý ostrov objevila civilizace a zničila by ho.
Takže co bude dál? Budoucnost byla něco, co bylo na ostrově tabu. Nebo spíš, žádná nebyla. Alespoň pro ně dva ne. Usilovně se na to snažila nemyslet.

Vyšel ze sprchy.

„Zajíci, co blbneš u toho okna, nastydneš!“

Došel až k ní, okno zavřel, zamotal jí k sobě do ručníku a políbil jí za ucho. Byla úplně studená a ztuhlá. Jako kdyby u toho okna zmrzla.

Tak dnes ještě ne, dneska mu to ještě neřekne.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Karmelitská 1

Otevřela okno. Sice jí to kouření v bytě toleroval, ale nechtěla, aby to tam čpělo cigaretami až moc. Vyfoukla obláček dýmu a zadívala se ...